Sušice 1945 - 2018 * © Kamil Svelch 2015 * www.susice1945.com *  susice1945@gmail.com * +420 607 269 811 * info@susice1945.com

Miloš Slíva

 

 

Narodil se 8. listopadu 1887 v Sušici, byl synem ředitele obecných škol a svobodomyslného, pokrokového učitele,který působil na Sušicku téměř půl století.

 Studoval v Plzni, pak v Praze a  i ve Švýcarsku. 

Za světové války 1914 – 1918 byl raněn při přechodu z Rakouska do Srbska (rána se mu nikdy pořádně nezhojila), byl chycen a odsouzen k smrti, pak mu byla dána milost, když prohlásil, že půjde dobrovolně na frontu. Bylo to začátkem války. Podařilo se mu však prchnouti a stal se členem protirakouské Mafie.

 

Po válce sloužil jako poručík v československém vojsku, pak byl technickým ředitelem komárovských hutí. a pak pracoval v diplomatických službách v Belgii.

 

Po obsazení Československa Němci v březnu 1938 se hned v září 1938  dal dobrovolně a bezplatně do služeb spojenců a pracoval v pátém úřadu při vojenském atašé u francouzského velvyslanectví (sabotáže vlaků jezdících do Německa, zpravodajství, maření plánů německých agentů atd.).

 

Po vtrhnutí Němců do Belgie 10. května 1940 byl nucen Belgii opustit a odjet do Francie, kde na žádost francouzského ministerstva války (service spécial) byl uvolněn československým vojenským velitelstvím, aby mohl pokračovati ve své činnosti u francouzského ministerstva války.

Měl býti vyslán jako parašutista z Anglie do Belgie s vysílací stanicí a měl zůstati pod cizím jménem do konce války. Nedošlo k tomu, pro zranění utrpěné při bombardování v Orléansu nemohl odjeti do Anglie včas (před uzavřením příměří Pétaina s Hitlerem). Ve službách francouzského vojenského bureau spécial zůstal v Montpellier.

Příštím sídlem měl být Rabat v Marokku v Africe. Mezitím byl však organizován francouzský odboj a on dostal rozkaz, aby zůstal ve Francii. Otipovával místa, kde měla být provedena invaze. Snad i jeho zprávy přispěly k úspěšnému vylodění spojeneckých vojsk.

 

Zorganizoval přechod mladých lidí do Španělska (Orolon - Pyreneje). Začátkem roku 1943 se pro větší bezpečnost  odstěhoval na francouzský venkov, do obce Chevrieres-Isére, nedaleko Grenoblu, kde byl zapsán na úřadě jako francouzský občan pod jménem Antoine Avils (čtěte  pozpátku).

 

Byl však i zde vypátrán gestapem, zatčen 9. září 1943, uvězněn ve Fresnes u Paříže a pak odvlečen do Düsseldorfu v Německu, odkud od něj došla poslední zpráva z 1. srpna 1944 (celkem 6 dopisů, jeden z Fresnes a 5 z Düsseldorfu). Od té doby o něm není zpráv, veškerá pátrání zůstala bez výsledku a do dnešního dne není znám jeho osud.

 

B. Velehrachová, Brusel  

 

Matěj Pavlovič

Seržant Matěj Pavlovič se narodil ve Vlkonicích jako syn rolníka Antonína Pavloviče. Po absolvování měšťanky se vyučil strojním zámečníkem v Sušici. Při základní vojenské službě absolvoval pilotní stíhací školu v roce 1937 v Hradci Králové. Létal na stíhačkách čs. výroby značky AVIA. Při cvičných letech několikrát navštívil prostor nad rodnou vsí a vyhledal i otce pracujícího na poli, kde podle místních pamětníků mu splašil krávy a otec prý na něj hrozil bičem. Matěj nalétl ještě jednou, zamával křídly na pozdrav a shodil mu na pole balíček.
V roce 1938 sloužil na letišti v Hradci Králové, zde ho také zastihl 15. březen 1939 - okupace republiky, rozpuštění čs. armády.
Matěj Pavlovič se dlouho nerozmýšlel a utekl do Polska jako většina letců vlakem a pak přes hranici pěšky. Všichni, kteří přebíhali hranice, se snažili dostat co nejdříve do Krakova, kde byl čs.konzulát. Polsku podepisuje závazek ke vstupu do Cizinecké legie. V této době nemělo Polsko o naše vojáky zájem. V polovině července 1939si tehdejší velitel čs. vojenské skupiny pplk. Ludvík Svoboda svolává na fotbalové hřiště Visly Krakov všechen personál a ostře jim vytýká spojení s cizími zastupitelskými orgány.
Odpoledne byla celá skupina asi 190 čs. letců připravena nastoupit na švédskou loď „Castelhom“ a odplout do Francie. Těsně před odplutím přijelo několik mužů v civilním oblečen Byli to podplukovníci Svoboda a Berounský a dva vyšší polští důstojníci.
Poláci přesvědčovali letce v nedalekém prostorném skladišti ke vstupu do polského letectva. To bylo velmi překvapující, protože ještě před několika dny zájem nebyl. Nakonec prohlásili,
jestli se nikdo nepřihlásí, nedovolí nastoupit na parník. Letcům dali na rozmyšlenou dvě hodiny.
Zůstalo třináct letců, jejichž další osud se tak definitivně spojil s Poláky. Byli to: rotmistři Jan Mokrejš, Vilém Murcek, Karel Richtr, Václav Smrčka, Josef Flekal, četaři Jaroslav Dobrovolný, Josef František, Oldřich Kestler, Tomáš Motyčka, Matěj Pavlovič, Zdeněk Škarvada, desátníci Josef Balejka a Jaroslav Vyhnis - další letec se vztahem k sušickému regionu.
Matěj Pavlovič pak odjel spolu s dalšími na leteckou základnu do Deblina, kde byli zařazeni jako piloti do důstojnické školy pro pozorovatele. Létali tam jako piloti-instruktoři na polské technice (zastaralá letadla POTEZ 25, PZL-7, RWD - 8, PWS-26).
Zde je také 1.9. 1939 zastihlo vypuknutí druhé světové války. Začíná se ustupovat, přelétávat na nová a nová letiště.
Postup nepřátelských vojsk byl rychlý. Pro poruchy letadel létají na průzkumné lety pro divizi generála Kulesze pouze čtyři piloti: četaři Pavlovič, František, Košař a des. Balejka Poláci jim začali říkat český čtyřlístek.
V těchto průzkumných letech vynikal český čtyřlístek svojí odvahou a leteckým uměním.
V pondělí 18. září 1939 při průzkumném letu Balejka zjistil, že ruská vojska překročila hranice Polska a směřovala na západ. Balejka vše nahlásil veliteli polské divize a ten žádal zda-li by nemohli průzkumáci zaútočit. Neměli žádné bomby, pouze školní letadla. České hlavy s pomocí polského zbrojíře si poradily a přání velitele splnily. Piloti se zbrojíři svázali vždy pět granátů dvěma dráty, vložili do proutěného koše a odjistili pojistky. V úterý 19.9.1939 v pět hodin ráno vzlétli Pavlovic, Balejka, Košař a František „BOMBARDOVAT“ německé pozice. Na zadních sedadlech letadel seděli vojíni (pozorovatelé) s připravenými koši.
Toto byl nejnebezpečnější start, který kdy čtyřlístek vykonal.
Nad cílem vojíni vyklopili z košů granáty, které po výbuchu způsobily velké škody a hlavně paniku mezi Němci. Pro německé vojáky měl již vlastně být konec války s Polskem - (dohoda s ruským velením).
Vzápětí po útoku pilotů zaútočili vojáci generála Kuleszce a německé vojáky zajali. V podvečer, bezprostředně po odvážném útoku, přijel osobně generál Kulesza a navrhl všechny čtyři piloty a jejich velitele por. Osuchovského na vyznamenání Polským válečným křížem (Kryzem Walecnych), který obdrželi dva dni nato, 21. září 1939, a to jako vůbec první Čechoslováci v druhé světové válce. Podle knihy F. Louckého „Mnozí nedoletěli“ byl četař Matěj Pavlovic prvním čs. občanem, který toto vyznamenání obdržel.
Polská válka definitivně skončila 22. září 1939. Dostali písemný rozkaz k odletu do Rumunska. Odtud cestují do Konstance a potom lodí do Bejrútu. Tam se hlásí na čs. konzulátu a jsou čs. vojenským přidělencem obviněni, že dezertovali z cizinecké legie a znovu museli podepsat
vstup. Již jako její příslušníci odjíždějí do Marseille, kde se vylodili 20. 10. 1939 a čekali na odsun do Afriky. 30. října 1939 se všichni čtyři hlásí na čs. konzulátu v Paříži.Zde vlivem nedorozumění a arogancí čs. štábního důstojníka v hodnosti majora dojde k hádce mezi četařem Františkem a tímto důstojníkem, který na ně zavolá francouzskou policii.
Ta však odmítá zasáhnout, neboť se letci legitimují polskými průkazy a čs. důstojník nemá pravomoc jim rozkazovat (ani policii, ani „polským letcům“). Všichni čtyři se tedy hlásí u polských vojenských orgánů.
Od této chvíle Pavlovic a jeho kamarádi zanevřeli na československé letectvo, vrátili se k Polákům, kteří je přivítali zpět s otevřenou náručí.
V pondělí 4. března 1940 Poláci začali odsunovat své letce do Angle a cesty čtyřlístku se rozešly. Pavlovic je odvelen do Clermont Ferrand, Balejka do Cazaux, František se dostal na frontu s fřancouzkou perutí, Košař odjel do Anglie. Po porážce Francie ustoupili společně s Poláky do Velké Británie, která jako poslední stála proti nacistickému Německu.
Do Britského královského letectva vstoupil Matěj Pavlovič opět společně s Poláky a o návrat k československému letectvu se po zkušenostech z Francie již nepokoušel. K Voluuteer Reserve byl přijat pod poddůstojnickým číslem 782594.
Dál o něm zatím nemáme zprávy až do 21. 6. 1940, kdy se čtyři kamarádi opět setkávají ve Falmouth, kde jsou opět rozděleni - František se účastní bitvy o Británii v řadách 303. polské squadrony a zbytek je poslán na přeškolení na britské stíhačky, či jsou vedeni jako záloha pro Sgn., což byl případ Pavloviče.
Ten se k přeškolení dostavuje až v prosinci 1940. Poté nastupuje operační službu u 303.,od 9. 12. 1940 do 20. 4. 1941.
21.4.1941 byl sestřelen v leteckém souboji nad Le Touguet ve výšce 27 000 stop (1 km = 3 300 stop). Letěl tehdy ve Spitfiru Mk II A sériového čísla P 7859 neznámého osobního označení (kód perutě byl RF).
Sestřelen byl v 11:10 hodin německou stíhačkou Bf-109 od I/JG51.
7. března 1941 bylo Pavlovičovi 26 let.
Jeho jméno je uvedeno na památníku polského letectva u RAF (Royal Air Force - královské vzdušné síly) v Northoldtu.
Pohřben je v Boulongne-sur-Mer, číslo hrobu 8-A-19. Royal Air Force - královské vzdušné síly) v Northoltu.
U PERUTĚ BYL ZNÁM TÍM, ŽE S SEBOU VOZIL 1 NA BOJOVÉ LETY ŽIVÝ TALISMAN, KOCOURA „POTVORU“.

 

Dalším z mužů, kteří pomáhali tvořit slavné dějiny našeho letectva, byl plzeňský rodák Jaroslav Vyhnis. Dlouhá léta působil v provozovnách sušické Jednoty (ZKD), v Anníně, Kašperských Horách apod. Jeho osudy však nejsou tolik známé, nebojoval totiž v řadách žádné ze slavných československých perutí. Po mnoha útrapách, stál dokonce i před popravčí četou, dlouho sloužil jako řidič, se konečně dostal k létání a byl zařazen do britské jednotky. Byl však pravděpodobně prvním Čechoslovákem, který zasáhl do bojů proti německé Luftwaffe. Pan plukovník souhlasil s mým návrhem, a tak jsem se vypravil ve středu 14. dubna 2004 za ním do pražského hotelu Duo...

Povídání o Jaroslavu Vyhnisovi musím nejprve začít krátkou zmínkou o jeho otci. Ten totiž sloužil jako voják z povolání - gážista. Po absolvování hudební vojenské školy sloužil u několika posádkových kapel c. a k. armády, dokonce jistý čas i v posádkové hudbě v chorvatském Osijeku. Po vzniku samostatného Československa se přihlásil do nově vzniklé čs. armády. Během necelých dvou let byl povýšen do důstojnické hodnosti a jmenován velitelem posádkové hudby v Milovicích nad Labem.

Syn Jaroslav se narodil v Plzni na Borech 12. března 1919 jako nejmladší ze tří dětí. Byl skutečně typické vojenské dítě. Na svět přišel v kasárnách, jeho křtiny zařizoval vojenský kaplan. O rok později se celá rodina přestěhovala za otcem do Milovic. Vydržela zde až do roku 1926, kdy postihla otce srdeční mrtvice. Po vyléčení byl propuštěn z činné služby a celá rodina se opět přestěhovala, tentokráte do Švihova na Klatovsko, kde podnikavá a rozhodná matka, neustále sršící energií, koupila malou hospůdku. Malý Jaroslav ale ještě stačil v Milovicích vychodit první třídu obecné školy, která stávala, jak on sám vzpomíná, naproti budově dnešního Městského úřadu.

Během následujících deseti let se Vyhnisovi stěhovali celkem pětkrát. Nejprve zpět do Milovic, to když se otci, pro kterého byla jeho posádková hudba vším, podařilo přesvědčit lékařskou komisi, že je opět schopen nastoupit činnou službu. Po devíti měsících však opět ve službě zkolaboval a byl nad ním vyřčen definitivní ortel - invalidní důchod. Začalo další stěhování. Matka opět zaúřadovala a navrhla koupit hotel Šárka v Rozdělově u Kladna. Další "štací" byly Horomyslice, otec zde dostal místo ředitele železárny, s čímž bylo spojeno užívání třípokojového bytu a slušný plat. Jako ředitel si otec vedl velmi dobře, plně se projevily jeho organizátorské schopnosti a vojenský smysl pro pořádek. Po dvou letech se stal majitelem slévárny v Blovicích, což znamenalo další stěhování. Konkurence však byla příliš vysoká, proto se po nějaké době otec práce se železem vzdal. Rodina se vrátila zpět do Švihova a znovu získala svoji někdejší hospůdku...

Velkou láskou mladého Jaroslava byly motory a přístroje, po absolvování plzeňské měšťanky měl namířeno na strojní průmyslovku. Otec byl však jiného názoru a tak se z Jaroslava stal student Vyšší hospodářské školy v Klatovech. Místo botaniky a zoologie se však více zajímal o aeroplány na nedalekém štěpanovickém letišti, kde se posléze stal členem aeroklubu. Před totálním "výbuchem" na klatovské "hnojárně" zachránila Jaroslava Masarykova letecká liga, která vyhlásila akci "1000 pilotů republice". Z nejmladšího z rodu Vyhnisů se stal vojenský pilot. Mimochodem, s tímto souvisí i další jeho pobyt na území Milovic, neboť zde prodělal pěší výcvik, na blízkém letišti Boží dar pak i výcvik pilotní. Obsazení republiky se dočkal jako pilot - stíhač v hodnosti desátníka, u 43. letky 4. stíhacího leteckého pluku v Praze- Kbelích...

Po obsazení republiky se jako mnoho ostatních rozhodl odejít do ciziny. S několika přáteli odešel přes Ostravu do Polska, kde se jako jeden z mála našich pilotů stal příslušníkem polského letectva (jedním z dalších byl například Josef František, který je považován za nejlepšího spojeneckého stíhače bitvy o Británii...). Úkolem Čechoslováků byl výcvik polských letců, avšak polský letecký park byl velmi zastaralý (k tomu se váže jedna úsměvná historka, o které mi pan plk. Vyhnis vyprávěl: Při prohlídce letounu objevil v kabině zavěšenou paličku na maso. Polský mechanik následně nechápajícímu českému aviatikovi vysvětli, že tato kuchyňská pomůcka slouží k uvolnění zaseklého náboje v kulometu. Nevěřil prý tenkrát vlastním uším, ale bohužel to nebyl žert...) a nespolehlivý. Koneckonců, o nespolehlivosti polské výzbroje se Vyhnis přesvědčil na vlastní kůži za pár dnů.

1. září 1939 zahájili německé jednotky útok na Polsko. Při náletu bombardéru na letiště v Deblinu odstartoval Jaroslav Vyhnis na zastaralém polském stíhacím letounu PZL-7, aby se pokusil zabránit Němcům v napadení letiště. Útok však skončil neúspěchem. První dávky ze svých kulometů vypálil na velkou vzdálenost a tak nepřátelský bombardér minul. Při opakovaném útoku však z kulometů již žádná rána nevyšla. Oba se zasekly a nepomohla ani zmíněná palička na maso. Z Jaroslava Vyhnise se však tímto útokem stal pravděpodobně první československý pilot, který ve druhé světové válce zasáhl do boje...

Události dále nabraly rychlý spád. Dezorganizovaná polská armáda ustupovala směrem k severovýchodu, neustále napadaná jak německým, tak i ruským letectvem. Jaroslav se s několika dalšími letci dostal až na Ukrajinu, kde nějakou dobu sloužili jako osobní strážci policejního velitele v městečku Maneviči, než se odebrali dále, do oblastního střediska v Sarny. Zde se setkali s jistým plukovníkem Džugašvilim, údajně Stalinovým synem. A toto setkání se mohlo našim mužům stát osudným. Ruský plukovník nechal naše vojáky zatknout a odvést na dvůr, kde byli postaveni ke zdi. Hlavou jim proběhla tíživá myšlenka na to, že jejich mladé životy za pár vteřin ukončí popravčí četa, složená podle vizáže nejspíš z nějakých ázerbajdžánských nebo kirgizských kočovníků. Osudný povel "Pal!" však stále nepřicházel.

Po nějaké chvíli byli naši "odsouzení" letci znovu odvedeni k plukovníkovi. Namísto omluvy a vysvětlení se jim však dostalo jen poznámky: "Molodci,...piloti - molodci..."

Anabáze Jaroslava Vyhnise a několika dalších letců pokračovala dále. Postupně se dostali do skupiny Čechoslováků, putující od jednoho internačního tábora ke druhému. I když se obyvatelstvo, mezi jinými i velká řada Volyňských Čechů, k našim uprchlíkům chovalo poměrně přátelsky, o přesunu do Francie, kde již tou dobou vznikala československá zahraniční armáda, si mohli jen nechat zdát. Nakonec se však spolu s ostatními dostal lodním transportem přes Oděsu, Istanbul, Port Said, Suez, Aden, Bombaj, Mombasu, Durban, Cape Town a Takoradi do anglického přístavu Liverpool. Psal se den 27. října 1940...

Anglické břehy, klid, rozvaha a organizace, to vše vlilo našim uprchlíkům do žil novou naději. Leč Jaroslav Vyhnis se moc dlouho neradoval. Jak sám říká, vždy byl do všeho moc "hrr" a "co měl na mysli, měl i na jazyku". To se mu však vymstilo, když na temné chodbě v ubikacích přehlédl a tudíž nepozdravil dvojici britských důstojníků. Když ho zastavili a zavolali k sobě, aby ho pokárali, odpověděl jim hezky česky a ne zrovna lichotivě. Bohužel však jeden z Angličanů byl zástupcem velitele a štábním tlumočníkem. A tak tento přestupek vynesl Jaroslavovi přeřazení k čs. pozemní jednotce do Leamingtonu pro "urážku důstojníka Královského letectva"...

Zde sloužil jako řidič tahače u dělostřelecké jednotky až do poloviny června 1941. Celou dobu se však stále snažil napravit svoji chybu a dostat se zpět k letectvu. To se mu nakonec i podařilo, 11. června 1941 byl převelen na leteckou základnu v Cosfordu, později v Hullavingtonu. Po přeškolení na britskou techniku byl zařazen k 116. britské peruti v Hestonu. Byla to speciální jednotka hlavního velení RAF určená k dopravě osob na nepřítelem obsazené území a zpět, kalibraci radarů a jejich spolupráci s protiletadlovým dělostřelectvem (při níž nezřídka na neozbrojených letounech létal podél nepřátelského pobřeží...), hlídkování proti ponorkám a podobně. U 116. perutě se setkal mimo jiné i s

královým bratrem, vévodou z Kentu. Bohužel to nebylo setkání poslední, králův bratr zahynul při leteckém neštěstí a Jaroslav Vyhnis byl jedním z osmi mužů, kteří při pohřbu nesli jeho rakev. Sám měl opět jednou namále jednoho odpoledne počátkem září 1942, kdy havaroval se svým Spitfirem při přistání z nácviku nočního létání. Utrpěl zranění, ze kterých se pak několik týdnů léčil v oxfordské nemocnici. Nemohl se tak zúčastnit ani křtin svého prvorozeného syna, který se narodil jeho britské manželce...

Po vyléčení byl odvelen do československého depa v St. Athanu, kde působil od listopadu 1942 do začátku srpna 1943, poté působil asi měsíc u SFTS Cranwel jako instruktor, dalších pár týdnů létal s adepty radiotelegrafiky ve 4. Radio School v Madley. Poté sloužil u 2.DF (Delivery Flight), jednotky určené pro přepravu letounů z továren, opraven a údržbářských dílen k bojovým jednotkám, a na jaře 1945 jako instruktor v jedné OTU (Operation Training Unit - výcvikové jednotce) na severovýchodě Anglie. Po návratu do vlasti koncem srpna 1945 nastoupil v Olomouci ve Škole pro učitele létání. Situace se však začínala pomalu zhoršovat. A to nejen v životě leteckém, ale i rodinném. Pro letce ze západu nebylo v naší armádě místo. Na vlastní žádost odešel Jaroslav Vyhnis koncem roku 1946 od letectva, pracoval jako vojenský referent ONV v Plané u Mariánských Lázní, a to celkem 17 měsíců. Rodinné rozpory vedly k rozvodu, nyní již bývalá manželka se odstěhovala na jaře 1948 zpět do Velké Británie. Po Vítězném únoru byl z ONV v Plané propuštěn a uchytil se jako expedient u klatovské textilky. Postoupil až na místo vedoucího textilního skladu v Domažlicích, ale po roce 1951 "povýšil" na dělníka v uhelné šachtě ve Zbůchu. Díky válečnému zranění páteře mu bylo lékaři doporučeno změnit zaměstnání, a tak nastoupil v Klatovech jako řidič ČSAD, později jako řidič nákladního vozu v Jednotě. Na jaře 1956 se znovu oženil a po několika měsících začal pracovat se svou manželkou v pohostinství. Pokračoval jako provozní v jednom sušickém hotelu, posléze jako vedoucí hotelu v Kašperských horách a autokempu v Aníně. V tomto zaměstnání se mu docela dařilo, tak začal pomalu zapomínat na nevděk, který se na "zápaďáky" snesl. V roce 1980 opět osaměl, jeho druhá žena zemřela na rakovinu. Dále pokračoval ve své práci v různých hotelích na Šumavě, poté jako rekreační referent u cestovní kanceláře, která zařizovala rekreační pobyty v Bulharsku. V únoru 1988 se oženil potřetí...

Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka v záloze. Nyní pracuje na Proseku v Praze jako zaměstnanec hotelu Duo jako zástupce vedoucího jednoho tamního úseku. I přes velké potíže se srdcem, které statečně za pomoci lékařů překonal, i přes pokročilý věk, kterého se bohužel nelze zbavit, jen pan plukovník Jaroslav Vyhnis stále plný energie a chuti do života. I když se sám nazývá "starým prďolou", dále dochází na různé vzpomínkové akce a setkání, schůzky s přáteli a fandy letectví. Nezbývá, než mu přát i nadále mnoho sil a pevné zdraví. A šťastná přistání...

Přeci jen mi to nedá, abych se ještě na chvilku nepozastavil a nepřidal k dobru jednu zábavnou historku, kterou mi při posezení nad sklenicí známé plzeňské minerální vody ve Sport-centru hotelu Duo pan plukovník vyprávěl...

Po ukončení bojů se dostal panu Vyhnisovi do ruky dopis od sestry Jarmily, ve kterém ho informovala o špatném zdravotním stavu rodičů. Rozhodl se tedy požádat o povolení k cestě do Československa, aby mohl dopravit pro rodiče léky, zejména pak naprostou novinku, jakýsi penicilin v tabletách. Jediný dostupný spoj však letěl pouze do Paříže. Pilotem tohoto letounu byl Američan, který když spatřil Jaroslava Vyhnise v československé uniformě, postavil se ihned do pozoru a vysekl mu předpisový pozdrav. Všichni pasažéři museli absolvovat cestu z haly do letadla pěšky, jen několika vysokým americkým důstojníkům a právě našemu letci se dostalo privilegia odvozu. Marně dumal nad tím, co toto prapodivné jednání amerických vojáků mělo znamenat. Není se čemu divit, Američané s ním jednali velmi uctivě i nadále, v Paříži se mu dokonce dostalo omluvy, že žádný přímý spoj do

Československa v příštích dnech nepoletí. Náhradou mu však Američané zajistili ubytování v přepychovém hotelu, s příslibem dopravy letecky do Mnichova na druhý den, kde již bude připraven automobil, který Jaroslava Vyhnise doveze do Plzně.

Absolutně nechápal, odkud pramení nečekaná pozornost a uctivost Američanů. Objasnění tohoto problému se mu dostalo až na druhý den při cestě do Plzně. Americký seržant, řidič, který ho vezl, požádal totiž našeho letce o tři dny dovolené. Když se pan Vyhnis nechápavě zeptal, proč právě on by měl americkému vojákovi dávat dovolenou, seržant mu odpověděl: "Jste přece generál, máte právě tolik hvězdiček, jako velitel všech vojsk v Evropě, generál Eisenhover..."

Najednou bylo vše jasné. Američané si vysvětlili hodnostní označení na náramenících našeho letce podle svých řádů! Jaroslav Vyhnis tehdy prý svojí skutečnou hodnost zamlčel a velkoryse napsal americkému seržantovi dovolenku na celý týden...  (p)

Jaroslav Vyhnis

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now