Sušice 1945 - 2018 * © Kamil Svelch 2015 * www.susice1945.com *  susice1945@gmail.com * +420 607 269 811 * info@susice1945.com

Příběhy jiné

Ladislav Antes

Joseph B. Smrt

Russel W. Ellis

 

 

Na Šumavu po čtyřiceti letech, aneb utajený výlet.

 

„Proč právě  Československo?“ Tak se ptali přátelé Russela W. Ellise v roce 1986 když plánoval svoji dovolenou a rozhodoval se mezi Floridou a socialistickým státem za železnou oponou. A dodávali : „Je to komunistická země, navíc se tam nedomluvíš.“ Russel Ellis však důvod měl. Na jaře roku 1945 byl s Third Army Tanks v Československu.

 

Jako mladý důstojník amerického dělostřelectva byl R. Ellis poslán se svým praporem na Sušicko. Úloha amerických vojáků spočívala v té době, jak vyprávěl Russel, v podpoře znovuobnovení kontroly českými úřady, avšak vzhledem k ekonomické situaci sušické oblasti se brzy omezila na zásobování potravinami, šatstvem a pohonnými látkami. R. Ellis bydlel jeden čas v Rejštejně, později byl převelen do Sušice. Ubytován byl ještě s několika důstojníky v hotelu Fialka. V Sušici bylo velmi živo, pořádaly se taneční zábav, sportovní utkání mezi americkými vojáky a místními obyvateli. Navštěvoval některé sušické občany, mezi nimi i naši rodinu. Moje maminka tehdy působila jako tlumočnice a já ji jako sotva tříletý kluk doprovázel.

 

Vraťme se ale na začátek vyprávění. V roce 1987 se Russel Ellis skutečně vypravil do Československa. Doprovázen svou chotí, navštívil nejdříve Prahu a posléze Sušici i Rejštejn, setkal se se svými dávnými známými a tak jsem ho poznal i já. Jako učitel angličtiny jsem měl jedinečnou příležitost procvičovat konverzaci, praktické využití jazyka  které nám v tehdejší době tak chybělo. Na druhé straně jako učitel-zaměstnanec odboru školství ONV Klatovy jsem pak zažil spoustu rozporuplných situací. Skutečně těžké bylo vysvětlit, kam zmizela pamětní deska osvobození US Army a proč byla odstraněna na protest něčemu, co nemělo vůbec nic společného s vlastním osvobozením města v roce 1945. Ani základní škola se jménem ZŠ Nejedlého nevzbuzovala svým jménem důvěru, když několik metrů odtud stála socha T.G. Masaryka, kterou Ellisovi okamžitě identifikovali. Navíc mne poučili několika daty ze života tohoto světově známého státníka. A také jsem se styděl , že jsem neprojevil dostatek osobní statečnosti a nezavedl  třeba tajně tuto vzácnou návštěvu mezi své žáky do hodiny angličtiny. Vždyť Russel byl odborníkem pro výuku angličtiny ve škole pro mezinárodní výuku (SIT). Navždy si budu pamatovat shovívavý úsměv bývalého amerického vojáka, který věděl, nebo vycítil, jak to u nás chodí. A tak jsme jeli do Muzea Šumavy v Kašperských Horách. Přestože jsem pociťoval tuto návštěvu jen jako chatrnou záplatu na nedostatky v připravovaném programu pro hosty z Ameriky, byli Ellisovi nadšeni a já byl nadšen z nich. Z jejich naprosto odlišného způsobu života. Měli upřímnou radost z improvizovaných setkání s našimi občany. Pozval jsem je na posezení se členy volejbalového oddílu, který právě pořádal turnaj veteránů TJ Sušice. Na závěrečném večírku si pak nejen popovídali anglicky s některými volejbalisty, ale i zazpívali s kytarami u českého barbique (pekli jsme berana) několik anglických a amerických písniček. 

 

Russel Ellis vyjádřil své dojmy z Československa ve fejetonu v místních novinách Brattleboro Reformer ve Vermontu v prosinci roku 1987. Výstřižek z těchto novin mně poslal, naštěstí tehdejší cenzura patrně přehlédla obsah ……..

 

Dělostřelecký důstojník Russel Ellis zemřel 16. července  2012.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                     Pavel Kahle

 

 

 

 

 

 

 

Když se Joseph Smrt objevil v roce 1994 v Sušici, mluvil velice slušně slovensky (rodiče pocházeli od Popradu) a ihned zajal svým bonmotem „Bol som chytrý ako smrť a nič se mi nestalo“ (chytrý znamená v češtině ovšem rychlý). Vyhledal svá oblíbená místa, která si velice dobře pamatoval, hotel Svatobor a restauraci U Šálů. A měl velikou radost, že ještě existují.

Joseph Smrt, mechanik 94. divize Pattonovy 3. armády, se narodil v roce 1916 v North Judsonu, v Indianě, byl vyznamenán tzv. Evropskou medailí se čtyřmi bronzovými hvězdami, které představovaly jeho účast ve čtyřech bojových operacích, včetně bitvy o Německo. Na jedné straně byl důsledným americkým patriotem, na druhé nezapomínal na své slovenské kořeny.

Smrt byla rychlejší než Josef B. Smrt 23. září 2014, kdy jej zastihla ve věku 98 let.

Show More

 

 

Každé město má své hrdiny, na které by se nemělo zapomínat. Jedním takovým byl Ladislav Antes.

 

Narodil se 19.5.1924 v Poličce, rodišti hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Měl šest sourozenců, pocházel z chudých poměrů. Už jako mladý chlapec byl hudebně a výtvarně nadaný. Ve čtrnácti létech nastoupil do vojenské školy v Hradci Králové, bylo to na začátku války. Brzy poté se začal zabývat myšlenkou odchodu do britské armády. A to se mu nakonec podařilo. Jeho cesta začala přes Švýcarsko, kde s kamarádem prodělali v internačním táboře základní výcvik. Po výcviku odletěl do Anglie, kde byl přidělen k jednotce pozemního vojska nedaleko Oxfordu. Pak začala tříletá anabáze, kdy se zúčastnil i bojů v Maroku. Z rozkazu prezidenta republiky se podílel i na obnově zničených komunikací a mostů. To už byl konec války, ale Láďa Antes se mohl vrátit z Anglie do Čech až koncem roku 1945. Na jaře roku 1946 se ve Svitavách seznámil se svou budoucí manželkou Kristinou Holečkovou. O rok později se v dubnu konala svatba.

 

 

A zde mohu zaznamenat svou první osobní vzpomínku. Při druhém výročí osvobození města Sušice se konala v Městském parku oslava. Dnes se tomu místu říká Santos. Naše rodiny byly s Holečkovými spřáteleny, všichni jsme seděli okolo jednoho stolu. Láďa byl oblečený do anglické uniformy. Hrála tam nějaká místní kapela, tancovalo se, a tehdy někdo z muzikantů ho pozval na podium. Nejdříve chvíli jenom dirigoval, ale pak mu někdo půjčil klarinet, a tak si taky zahrál. Je to už hodně dávno, ale dobře si ty okamžiky pamatuji.A tak se stal Láďa Antes sušickým občanem. Narodily se mu dvě dcery, Vladimíra a Hana. Do kulturního dění se zapojil jako spoluzakladatel a později kapelník tehdejší dechové kapely „Solovačky“. V továrně SOLO byl zaměstnán jako účetní. Kromě hraní v dechové kapele se stal i členem Symfonického orchestru v Klatovech. S panem profesorem Františkem Procházkou a dalšími muzikanty založili kvartet, který pravidelně hrával v hotelu Svatobor.

 

V roce 1965 mu byla udělena prezidentem republiky Antonínem Novotným medaile „Za zásluhy“. Pomalu se blížilo politické uvolnění a zlatá šedesátá.Jeho velkým koníčkem byla zahrada a sadařství. Byl členem svazu zahrádkářů a zajišťoval pro členy sazenice stromků. Když jsem si později opatřil chalupu se zahradou, tak za mnou jezdil na motorce a učil mne roubovat stromy. A nebyl jsem zdaleka jediný, komu ochotně na zahrádce pomáhal.V květnu 1968 jsme spolu stáli u založení „Klubu angažovaných nestraníků“ v Sušici.

 

Pak přišel 21. srpen s okupací, a brzy poté nastala normalizace. Nastaly těžké časy. Láďa už nemohl vykonávat práci účetního a byl přeřazen do skladu. A rovněž se mu zhoršilo zdraví. Lékaři zjistili těžké onemocnění srdce, zužování aorty a nedomykavost chlopní. Tehdy mu byla zaslány z Anglie potřebné léky, ale celní správa je zabavila.V květnu 1981 se uskutečnila neoficiální oslava osvobození města Sušice za účasti zástupců velvyslanectví USA. Tehdy došlo ke střetu Ladislava Antese s příslušníky STB. O tomto incidentu napsal 8.5.1981 dopis velvyslanci Spojených států, který odvysílala i Svobodná Evropa. Z tohoto dopisu vyjímám: „Asi hodinu po položení věnce přijelo zelené osobní auto zn. žigulík ABI 43-15. Z něho vyskočili dva mladí pánové, chopili se věnce a hrubým způsobem jej táhli do auta. Zastoupil jsem autu cestu, pravou nohu jsem strčil do dveří u řidiče a rukou jsem přidržoval otevřené dveře. Oslovil jsem je – jakým právem pánové odvážíte věnec – odpověď – starejte se o se o sebe, s Vámi se bavit nebudeme – moje odpověď – pánové, já jsem tam právě bojoval, já jsem sloužil v západní armádě. Představitelé města Sušice jistě sledovali z oken radnice celou situaci. Jako voják, který sloužil v západní armádě, odsuzuji takovéto jednání. Považuji to za urážku a zneuctění památky všech mých kamarádů spolubojovníků, kteří bojovali za osvobození naší vlasti.

 

“Ladislav Antes měl jedno velké přání. Chtěl se ještě jednou podívat do míst, kde byl za války – do Anglie. Měl už vyjednáno ubytování v blízkosti Londýna, odlet se měl uskutečnit na začátku listopadu 1981. Jeho dcera Ing. Hana Kohoutová o této době vypráví: „Jednou v polovině října jsem se vracela okolo páté z práce. Před domem byl shluk sousedů, kteří mi oznámili, že otce asi odvezla STB do Klatov. Hledala jsem ho, ale až večer okolo osmé jsem viděla u řeky pomalu jdoucí shrbenou postavu. Byl to otec, který za to odpoledne zestárl o několik let. STB ho vyslýchala, musel odevzdat pas i vízum, a dokonce i letenku do Anglie. Chtěli vědět, s kým se bude stýkat. Tatínek si doma lehl a bylo mu moc špatně. Po třech dnech odešel do nemocnice. Síly mu ubývaly a zemřel pár hodin před Štědrým dnem, 23.12.1981.“ Jeho manželka odešla tří měsíce po něm.

 

Počátkem roku 1990 dostala dcera omluvný list a rehabilitační arch. Omluvný list byl podepsán tehdejším ředitelem továrny SOLO, který rovněž podepsal jeho přeřazení. Tento list dcera hodila do koše... 19. května 2014 by se pan Ladislav Antes dožil devadesáti let. Od jeho předčasné smrti uplynulo téměř 33 roků. Jsem hrdý na to, že můžu na Láďu vzpomínat jako na svého přítele.  Byl to skvělý člověk a kamarád.

 

Josef Spěváček (2014)

V Sušici dne 8. května 1981
Ambasáda
Spojených států amerických
Na Tržišti – Malá Strana
P r a h a


Excelence.
Dovoluji si Vás informovat o situaci, které jsem byl očitým svědkem a kteréžto svědectví by potvrdila řada lidí, kteří byli přítomni.
Dne 6. května t.r. zástupci velvyslanectví Spojených států amerických přijeli do Sušice a položili věnec, připomínající účast americké armády při osvobozování Sušice.
Přišel jsem na náměstí ve 12,25 hod., kdy věnec byl na místě, kde bývala deska s anglicko-českým textem, připomínající právě osvobození Sušice 6. května 1945. Deska byla sejmuta před 9 léty na příkaz představitelů města Sušice.
Ve 12,50 hod., tedy asi hodinu po položení věnce, přijelo náhle osobní zelené auto s oprýskaným pravým blatníkem zn. žigulík ABI 43-15, ze kterého vyskočili dva mladí pánové asi 30 let staří, chopili se věnce a hrubým způsobem jej táhli do auta.
Stál jsme ještě s přáteli asi 4 m od tohoto místa a snažil se tomu zabránit. Zastoupil jsem autu cestu, pravou nohu jsem strčil do dveří u řidiče a rukou přidržoval otevřené dveře auta. Oslovil jsem je – jakým právem pánové odvážíte věnec – odpověď – starejte se o sebe, s Vámi se bavit nebudeme – moje odpověď – pánové, já jsem tam právě bojoval, já jsem sloužil v západní armádě. Nemohl jsem však dlouho udržet otevřené dveře auta. Pravil jsem – zjišťuji vaše auto a ihned tento případ hlásím.
Velmi jsem byl rozrušen, neboť před časem jsem prodělal těžké srdeční onemocnění. Auto odjelo neznámým směrem. S přáteli, kteří stáli poblíže – všichni odsuzují tento hanebný čin. Jedná se o dva příslušníky bezpečnosti z Klatovska a jeden z nich byl poznán právě lidmi stojícími poblíž.
Představitelé města Sušice, kteří jistě sledovali z oken radnice celou situaci a možná dali i příkaz příslušníkům bezpečnosti – zapomněli, že právě před 36 léty představitelé revolučního národního výboru města Sušice odjeli do vesničky Petrovice požádat velitele amerických vojsk, aby uspíšili postup na Sušici, které hrozí zničení od shromažďujících se oddílů SS u městské elektrárny a u nádraží v Sušici.
Jako voják, který sloužil v západní armádě, odsuzuji takovéto jednání. Považuji to za urážku a zneuctění památky všech mých kamarádů spolubojovníků, kteří bojovali za osvobození naší vlasti.
V hluboké úctě
Ladislav A n t e s v.r.
bývalý příslušník Čs. zahraniční armády v Anglii,
Sušice 224/

John Hancock Daniels

John Hancock Daniels se narodil 28.10.1921 v St. Paul v Minnesotě, absolvoval Phillipsovu akademii, univerzitu v Yale a až po válce Harvardskou univerzitu. Ve druhé světové válce sloužil jako poručík-kapitán u 738. polního dělostřeleckého pluku, s nímž přijel 6. května do Sušice. Pak byl se svou jednotkou až do podzimu toho roku se svými kolegy dislokován v Podmoklech a Čepicích.
Od roku 1945 udržoval s některými sušickými občany čilé písemné styky. Do města podruhé přijel jako vedoucí výpravy veteránů v roce 1988 spolu se svou manželkou a vnukem. Potřetí zde byl jako účastník oslav v roce 1990.
„Co jsme jim udělali, proč se nás bojí?“, ptal se v roce 1988, kdy se pokoušel vstoupit do budovy tehdejšího národního výboru, aby městu předal pamětní plaketu, jejíž text končí slovy "Nezapomeneme“. Zamčená radnice byla poděkováním za to, co on a jeho kolegové v roce 1945 pro Sušici udělali.
John H. Daniels je autorem několika publikací, vztahujících se převážně k 2. světové válce: ''War Diary''(1948),''And Then What Happened? MayDec 1945'' (1982), ''Nothing Could Be Finer''(1996/reprint 2006).
Zemřel 18. září 2006.

 

Show More

Ludvík Král se narodil 23.října 1915 v Žichovicích. Po reálném gymnáziu v Sušici odchází studovat na obchodní akademii do Plzně.
Po návratu z Tunisu, kde působil jako zástupce firmy Baťa, absolvuje poddůstojnickou školu u 4. dragounského pluku v Klatovech. Po okupaci Československa odjíždí z Jugoslávie do Francie, kde se hlásí do nově tvořící se zahraniční československé armády..
V lednu 1940 je přijat, konkrétně do pomocné eskadry 1. smíšeného předzvědného oddílu. Po porážce Francie odplouvá narychlo, jako většina našich vojáků, do Velké Británie a 21.října 1940 je přijat do Royal Air Force.
Po ukončení základního leteckého výcviku je vyřazen v hodnosti seržant (obdoba našeho četaře) a je konečně převelen k 311.československé bombardovací peruti - jako Wireless Operator-Air Gunner, neboli radiotelegrafista-palubní střelec.
Následně je již zařazen do plné operační činnosti. 22.2. 1942 podniká svůj první nálet na doky v belgickém přístavu Ostende ve Wellingtonu, s kódovým označením KX-H. Následují další noční nálety na nepřátelská města , jako jsou Kolín nad Rýnem, Hamburg, Dortmund a Brémy. Dalším jeho úkolem bylo vyhledávání a napadávání německých lodí a ponorek.
V květnu 1943 se navrací zpět k 311.peruti a to zrovna v době, kdy se jednotka přezbrojovala na letoun americké výroby, čtyřmotorový Consolidated B-24 Liberator. Avšak 17.června 1943 při přistávacím manévru z nočního cvičného letu se vážně zraní. Při této nehodě si zlomil obě ruce a vážně poranil hlavu. Následně byl dva a půl měsíce v nemocnici v RAF Hospital ve Wroughtonu. Jak se později ukáže, zranění hlavy je natolik vážné, že se mu v budoucnu stanou osudným..
V červnu 1944 je převelen k vojenskému dopravnímu letectvu Transport Command RAF. Tím končí jeho působení u slavné 311.československé squadrony a nastává nová neméně důležitá éra u dopravního letectva. Ludvík Král a zbytek jeho osádky byli vůbec prvními čs. letci, kteří přistáli na osvobozené půdě po letu z Velké Británie .Bylo to 17.května 1945 Svoji službu u královského letectva ukončuje až v srpnu 1945.
Za celou službu u RAF nalétal celkem úctyhodných 1626 hodin a dosáhl britské hodnosti Flight Lieutenant. Za své válečné úspěchy byl oceněn: 4 x Československý válečný kříž, 1 x Československá medaile za chrabrost, 1 x Československá medaile za zásluhy I.stupně, 1 x Pamětní medaile čs. armády v zahraničí, 1 x War Medal (Velká Británie), 1 x Defence Medal (Velká Británie), 1 x 1939–45 Star (Velká Britanie), 1 x Air Crew Europe Star (Velká Británie),1 x Atlantic Star (Velká Británie).Po válce zůstává dál věrný letectvu, létá u nově vzniklé Letecké dopravní skupiny, která zajišťovala leteckou dopravu po dobu tvz. branné pohotovosti státu. Pro stále se zhoršující stav po úrazu hlavy z války, kdy trpí velkými
bolestmi, je nucen odejít 25.4.1946 od vojenského letectva. Umírá o čtyři roky později, v dubnu roku 1950.

 

Ludvík Král

W. Sikora

Unikl Katyni, ale v létech 1939-1945 byl vězněn v koncentračním táboře 
Woldenberg. Polský důstojník W. Sikora, po prožitých hrůzách bělovlasý, se na své cestě domů zastavil na Štedrý den 1945 v Sušici u svých příbuzných, v rodině Černých.


Kapitán Václav Kojzar, narozený 26.2.1916 ve Stachách, prokázal za druhé světové války hrdinství v bojích v severní Africe a na západní frontě.
Stal se příslušníkem Československého pěšího praporu 11 - Východního, s nímž se zúčastnil bojů v přístavu Tobruk a na dalších místech v poušti jako dělostřelec. Jako řidič tanku britských jednotek se zúčastnil obléhání Dunkerque. V květnu 1945 přijel se svým tankem a spolu se svými kolegy z čsl. obrněné brigády do Sušice. Zde si v hotelu Fialka půjčil jízdní kolo, vydal se na Stachy, aby po šesti létech pozdravil své rodiče, kteří ho již považovali za mrtvého.


Byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939, Československou medailí za chrabrost, Československou vojenskou medailí za zásluhy, medailí 8. armády Střední východ. V roce 2006 mu prez. Václav Klaus udělil medaili za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv.


Po únoru 1948 byl jako politicky nepohodlný odsouzen svým spolubojovníkem od Tobruku, prokurátorem Státní prokuratury v Praze a náměstkem vrchního vojenského prokurátora Jurajem Vieskou (původním jménem Juraj Wiesz) za vlastizradu ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení a strávil sedm a půl roku v uranových dolech, propuštěn byl na amnestii v r. 1960.
Po roce 1989 byl aktivním členem Československé obce legionářské. Od roku 1999 žil v Sušici. Zemřel 21. ledna 2006 ve věku nedožitých devadesáti let.

Václav Kojzar

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now