Okolí Sušice

Zhůří (Haidl am Ahornberg)

4. května ráno bylo slyšet dunění tanků a ostatní techniky, okolo desáté hodiny se jednomu americkému tanku podařilo prorazit od Železné Rudy, směrem od Nového Zhůří k obci. Musel se vrátit.

5. května v prostoru obce mladí nacisté z řad příslušníků Hitlerjugend z pluku Oberdonau, kteří v americkém týlu prováděli záškodnické akce, zajali četu 2. jezdecké skupiny a ukořistili jejich bojové vozy.

Ty druhý den použili jako návnadu, když dva obrněné vozy M8 a čtyři džípy postavili na návsi ve Zhůří. V té době se za hustého deště k obci dostala rota 1357. pěšího pluku 90. pěší divize, jejíž muži se domnívali, že ve vesnici jsou již jejich kamarádi. Byli však ze zálohy napadeni palbou mladých nacistů. Během krátké doby deset amerických vojáků padlo a dalších deset bylo zraněno!

To však vyvolalo u roty I takový záchvěv hněvu, že její vojáci údajně ani nepožádali o v těchto případech obvyklou dělostřeleckou podporu před útokem a během krátké doby zaútočili na Zhůří. Vzhledem k fanatismu mladíků, odkojených nacismem v Hitlerjugend se bojovalo o každý dům. Přestože boj nebyl dlouhý, vesnice byla značně poškozena, sedm domů vyhořelo a kostel nejsvětější Trojice přišel o střechu, protože do boje nakonec zasáhlo i americké dělostřelectvo. V boji padlo 24 mladých nacistů a dalších 76 bylo zajato.

Na boje u Zhůří vzpomíná bývalý svobodník F. Harmon Fumey z roty C 1. praporu 357. pěšího pluku: “Ráno 5. května 1945 v pět hodin jsme dostali příděl potravin a zahájili další postup. Byli jsme ostražití v postupu. Měli jsme tankovou podporu a nad námi byl i náš průzkumný letoun. V čele postupu byla naše rota C.

Asi v 10.15 nebo v 10.30 byla naše rota zastavena na malém vršku, kde zaujala bojové postavení Před sebou jsme viděli asi míli vpředu malou obec, k níž byla vyslána rota I 3. praporu. Ta obec se jmenovala Haidl.

Naši byli asi 250 yardů od obce, když na ně Němci zahájili kulometnou palbu. Chlapci z 3. praporu byli zasaženi z příkopů na obou stranách silnice. Byla okamžitě volána tanková podpora, která zahájila palbu. Za pár desítek minut boje bylo Zhůří obsazeno a během necelé hodiny od prvních výstřelů začaly naše džípy odtud přivážet naše mrtvé a raněné. Zaslechl jsem hlášení, že jsme tam ztratili nejméně patnáct mužů.

Bylo to kruté, všichni již mysleli na domov, válka byla u konce. Já se však musím přiznat, že jsem sobecky děkoval Bohu, že určil pořadí tak, že místo naší roty šla do Zhůří rota C...”

 

V šumavských lesích se však umíralo dále. U Dobré Vody byl německým snajprem například zastřelen 6. května americký vojenský policista.

 

 

 

 

 

 

 

Veteráni v Sušici a Podmoklech *1988

 

Stará Hůrka (Alt Hurkenthal)-z farní kroniky

3. května 1945 dopoledne jsme slyšeli hrozivé hřmění. Slova „Američané se blíží!“ se šířila bleskem vesnicí. Na silnici od Železné Rudy, od Ziegeunerwaldu po Zieglerhaus, se řítilo několik obrněnců. 

Tanky rachotily na silnici. Do vsi přišla pouze malá skupinka průzkumníků. Chtěli zjistit, jestli se ve vesnice ještě zdržují němečtí vojáci. Jakmile zde nikoho nenašli, odjeli pryč. Tam, kde silnice vede do lesa, stála poměrně nová hospoda, v niž bylo ubytováno několik uprchlíků ze Slezska. Zde se usadila část Američanů. Tanky a průzkumná vozidla byly odstaveny ve dvoře. Doufali jsme, že nebezpečí pominulo, ale mělo to být vše jinak.

Ráno následujícího dne slyšeli jsme od okraje lesa válečnický pokřik. Z okna myslivny jsme sledovali útok německých praporečníků na hotel obsazený Američany. Snídající Američané byli útokem tak překvapeni, že se sotva zmohli na odpor. Po krátké přestřelce, při níž byli zabiti jeden německý a dva američtí vojáci, se Američané museli vzdát.

Tento poslední německý útok se měl trpce vymstít. Časně odpoledne kroužila nízko nad vesnicí nepřátelská výzvědná letadla. Večer, když už se setmělo, nám bylo přikázáno, abychom opustili ves..

Bylo slyšet dunění a stále více detonací a výstřelů.  Ve sklepě  hájovny se schovalo mnoho německých vojáků a teprve po našich úpěnlivých prosbách nám umožnili se tam také ukrýt. Po celou noc jsme slyšeli výbuchy granátů.

Příštího rána – střelba mezitím ustala – jsme museli po rozkazu vojáků kvůli očekávaným bojům místo opustit. Němečtí vojáci kopali spěšně vedle silnice zákopy, pro mnohé z nich to měl být vlastní hrob. Mnoho německých vojáků muselo při tomto posledním, nesmyslném nasazení položit svůj život. Příštího dne se život ve vesnici znormalizoval. Americké hlídky se při procházení obcí pořád divily, proč jsou ještě na německém a ne na českém území. Byli zjevně špatně informováni o národnostní hranici.

S americkými jednotkami měli obyvatelé vesnice vlastně jen dobré zkušenosti. Při svých návštěvách dávali Američané dětem žvýkačky, sladkosti a konzervy, dospělým věnovali cigarety. Oblíbeným výměnným artiklem byla čerstvá vajíčka.

 

 

Kozí Hřbety (Ziegenruck)

Již nějakou dobu létaly přes naši obec směrem na severní Čechy bombardovací letky spojenců. V prvých květnových dnech se blížilo dunění dělostřelby z jihu a západu; ze dne na den zesilovalo. „Co bude?“, tak zněly úzkostlivé otázky. Na okresní silnici Kašperské Hory-Vimperk bylo vidět stoupající dým. Co tam hoří? Americké stíhačky zapálily nákladní auto wehrmachtu. A pak, 6. května 1945, obsadili Američané vesnice Svojše a Kozí Hřbety. Přišli z neočekávaného směru, totiž přes Stodůlky – Paště – Myší Domky – Svojše do Horské Kvildy s odbočkou na Kašperské Hory. Údolí Otavy bylo údajně v pohotovosti, bráněno příslušníky wehrmachtu. Aby zabránili ztrátám, obešli Američané rozumně toto místo případného odporu.

Zatímco americké tanky rachotily od Svojší směrem na Vysokou Mýť, snažily se zbytky jedné německé jednotky a několik členů Hitlerjugend nalézt nějakým způsobem cestu od Dobronína k samotě Mooshaus. Jeden Němec se vydal touto cestou. Tento okamžik stačil a Američané začali ostřelovat kraj Dobronína. Burácela děla tanků a domy Joachimsthalera č. 13 a Zettla č. 2 dostaly doslova na frak. Komíny se zřítily. U Josef Pfeifera č. 4 proletěl granát oknem do šatníku, tam explodoval a roztrhal svými štěpinami visící šatstvo. Protože nedošlo k žádnému odporu, tanky ztichly a přiblížily se. Dobronín, Velký a Malý Kozí Hřbet byly okamžitě zajištěny malými jednotkami. Většina tanků jela dolů na Plzenec, Žitný Mlýn a Kašperské Hory.

V našich vesnicích byli svoláni dospělí a nějaký tlumočník přikázal, aby byly vyklizeny domy. Slyším ho ještě dnes:“You can fiddern das Vieh, you can do in Feld und Wiese, aber can nix schlafen hier!“. Jeden dům byl určen pro ubytování Němců; bylo to nová škola v Malém Kozím Hřbetu. Ještě než ho Němci mohli začít používat, dva Američané ho prohledali. Oba pokoje pro učitele byly obsazeny uprchlíky ze Slezska. Nahoře, v bytě na východní straně, bydlela rodina ze Sárska. Ve větším učitelském bytě se spolu s rodinou učitele posadil ke svačině účetní wehrmachtu. Musel nechat všechno ležet, postavit se a odejít s nimi pryč. Starší muž musel jít chodbou a po schodech s rukama nad hlavou; dole na odpočivadle se chtěl asi přichytit zábradlí a dal ruce dolů. Tu práskl výstřel, který vypálil za ním jdoucí americký voják. Při klidném posouzení celé záležitosti bylo zřejmé, že výstřel nebyl vypálen cíleně. V době, kdy se tohle ve vesnici událo, byl v Mooshausu č. 18 sem stahujícími se esesmany mučen starosta Ambros Prexl. Nejprve mu bylo vytýkáno, že vyvěsil bílý prapor. Žádný odpor nebyl možný, protože bílá látka opravdu visela z půdního okna. Vyhrožovali mu válečným soudem. Rozvážný Prexl se i v této kritické situaci ovládal a jen řekl: “Pokud chcete Německo před porážkou zachránit mou smrtí, tak mě musíte zastřelit.“ Nechali ho být, žádali jídlo a pití a toho se jim také dostalo. Když se posilnili, zmizeli v blízkém lese.

Obyvatelé Kozích Hřbetů žili s okupanty týden. Ti se chovali zcela řádně, ale o čerstvě nadojené mléko a čerstvě snesená vejce se selky s nimi musely dělit. Stěžovala si jedině paní Tischlerová z Velkého Kozího Hřbetu č. 13. Jí Američané rozřezali na úzké proužky povlečení a prádlo a tím ho zničili. Při odjezdu jí hodili pod nohy fotografii jejího syna Josefa v uniformě Hitlerjugend.

Po 1. červnu 1945 se objevila česká posádka. Její příchod ať od Plzence, nebo od Svojší provázely výstřely. Zamýšlené zastrašení obyvatelstva se v každém případě podařilo. Někdy byla taková pestře uniformovaná skupina vedena bývalým záložním důstojníkem české armády; přesto se každá takováto milice chovala podle libosti, nereagovala na žádné rozkazy. Patroly proslídily každý dům a to, co se jim líbilo, vzaly si s sebou: potraviny, ošacení, šperky, dopisní známky, ale i maličkosti jako vycpaná zvířata (veverky, lasička a všechny ptáky) a dokonce i dětské hračky. Němci přihlíželi s úsměvem, netušili, že je to začátek jejich vyvlastnění.

Od 1. června 1945 byly také zablokovány veškeré vklady u peněžních ústavů. Ve vesnicích začali u německých starostů působit čeští komisaři. Vydávaly se potravinové lístky, ale pro Němce chyběly tuky a masné výrobky. Z obecních úřadů, škol a farních úřadů byly odvezeny kroniky. Naivní duše si myslely, že si tyto knihy vyžádali Američané, aby zkontrolovali naši německou národnost.

Pak vešlo ve známost, že prezident Beneš měl projev plný nenávisti k Němcům: „Němcům nic nepatří, vše, co ještě mají, je státním majetkem. Bijte Němce tam, kde je jen zasáhnete! Ponechte jim jen kapesníky, aby si mohli osušit své slzy!“

V Kašperských Horách a Rejštejně byli vedoucí Národněsocialistické strany zatčeni a nikdo nevěděl, kam je odvezli. Až po týdnech jsme se dozvěděli, že jsou vězněni v Sušici, s nedostatečnou stravou a zato s  každodenním bitím.

10. srpna 1945 byl také zatčen učitel Anderle z Kozích Hřbetů a odvezen do Sušice. První týden v „šupně“, místnosti vede vězeňského dvora, byl týdnem utrpení: čeští a němečtí komunisté bili vězně denně v celách i ve dvoře. Také dozorci si na Němcích zchladili žáhu, kdykoli k tomu měli chuť. Vězni museli přes den pracovat v cihelně a vápence, v koželužně solili kůže. Po 15. srpnu 1945 bití ustalo; namísto vojáků převzala dohled nad Němci policie.

V Kozích Hřbetech musela paní Anderlová vyklidit byt ve škole; komisař si hned při stěhování přivlastnil několik kusů nábytku. 10. října se pan Anderle vrátil ke své rodině. Rodinu nalezl v Mooshausu č. 16 v nájemním domě Joachimsthalera, kde také zůstali až do odsunu. Anderle pracoval jako dělník na dvoře v Klášterském Mlýně až do 14. ledna 1946. Po zaslechnutí fámy, že v Bavorsku jsou opět otevřeny školy a zaměstnávani učitelé, opustili Anderle a sedlák Alois Wastl z Plzence č. 6 rodiny a odešli do Bavorska. Anderle chtěl získat zaměstnání ve svém oboru. Proč vlast opustil i Wastl, bylo jasné teprve poté, co doma byli všichni bývalí funkcionáři říšskoněmeckých organizací odvezeni do sušického vězení, kde byli nasazeni za běžnou denní mzdu na práci u místních podniků. Tento osud sdílel ještě Ambros Prexl. Jeho švagr Adolf Bauer, Svojše č. 9, unikl včas zásahu policie útěkem do Bavorska.

Mrtvých a nezvěstných v naší obci bylo 56 mužů a 2 ženy, ty byly 17. října 1945 v noci na cestě z Bavorska domů zastřeleny českým policistou.

To, co musela každá německá rodina  na jaře 1946 díky policejním raziím všechno zažít a snést, to by vydalo na celou knihu. Jednoho negativa však dosaženo bylo: přátelské sousedské, dokonce příbuzenské vztahy Němců mezi sebou byly narušeny, protože každý z nich by nejraději zůstal doma, u svých, a tak každý se vyhýbal všem ostatním, zbytečným jednáním a hovorům.

Když potom v květnu 1946 byli i v Kozích Hřbetech vyzvány první rodiny k odsunu, považovali to dotyční jako vykoupení z denních i nočních zásahů policie.                                                                                                                                                                                               Z obecní kroniky

Kolinec * 1945

Na statku rodiny Maškovy - Tedražice čp. 1

Opolenec (Oppelitz)

V neděli 6. května okolo půl druhé odpoledne zasvištěly nepřátelské granáty nad Opolencem a dopadly na Droht a na Innersberg. Neudělaly vlastně žádnou škodu. Ženy, ale vyvěsily bílá prostěradla na znamení, že nebude projeven žádný odpor. Důstojník Wehrmachtu, který to viděl, chtěl tyto ženy zastřelit v rámci rozkladu armády a nechal prostěradla odstranit. Johann Winkelbauer, pastýř, se zastával sousedek. Nyní postihlo odsouzení také jeho. Poněvadž však žádný voják nehnul ani prstem, nebyl rozkaz proveden.

K páté hodině odpoledne obsadili američtí vojáci vesnici. Hledali zbraně a německé vojáky. Zbraně byly zničeny, vojáci Wehrmachtu zavřeni na sýpku Veilhof. Před tím propustili pomocnici letectva a dva chlapce, kterým nebylo ještě 18 let. Ti rozhořčeně plakali, poněvadž opuštěni

Američané zabavili na jednu noc Veilhof, jeho obyvatelé si museli hledat nocleh u sousedů, pouze sedlák směl zůstat, poněvadž v jeho stáji byli koně jednoho Čecha, kterého němečtí- vojáci přinutili doprovázet transport raněných. Ukrajinec a Francouz, kteří dříve na dvoře pracovali, přišli také v tuto neděli, aby ochraňovali sedláka, směli také v jedné komoře na dvoře přenocovat na otýpce slámy. Po pravdě mezinárodní společnost.

 

Kašperské Hory (Bergreichenstein) - z farní kroniky

V sobotu 6. května, ve tři hodiny, hřměly těžké americké tanky v prostoru mezi Opolencem a Kašperskými Horami.

Asi o půl páté vyšla z radnice první americká deputace. Vojenský lékař doprovázený vojákem, německý důstojník je vedl k arciděkanství, kde bydlel plukovník Schäffer, místní komandant. V předsíni se jednalo o předání. Další boj byl by nesmyslný. Krátce nnato vjíždějí americké jednotky do města. Celé náměstí je přeplněno. Nejlepší domy německých obyvatel musí být vyklizeny. Americký duchovní oznamuje, že žádná fara nebude obsazena. Následuje odevzdání zbraní, odvedení válečných zajatců. V pondělí byli všichni funkcionáři NSDAP zatčeni a  Američany odvedeni. V půli května byla zde zavedena česká civilní správa. Všechny úřady obsazeny Čechy, kraj se stal součástí ČSR. 

 

Stachy

V neděli 6 .5. 1945 se již v dopoledních hodinách se ve Stachách najisto očekával příjezd americké armády. Ale postup byl zdržen, což zavinila neobvyklá cesta vojsk z Kašperských Hor na Stachy.

Nerozumní němečtí osadníci v Řetenicích postavili na silnici před obcí zátarasy, aby znemožnili vojskům americké armády průjezd.  Američané, kteří nechtěli riskovat na konci války zbytečné ztráty se od Řetenic, vrátili do Kašperských Hor pro posily.

Postupovali pak Amáliným údolím přes Plánský mlýn do Řetenic, kde přinutili obyvatele zátarasy odstranit a tak hlavní proud dorazil konečně kolem 16. hodiny do Stach, první to české obce, kde američtí vojáci byli srdečně přivítáni.

 

 

Lešišov

V sobotu 5. května vstoupili američtí vojáci do Kolince, Mokrosuk a Lešišova. Obyvatelé je vítali s obrovským nadšením, vždyť tím dnem pro ně skončila válka a skončily i obavy z možných masakrů civilního obyvatelstva ze strany zejména SS. V Mokrosukách byl navíc zajatecký tábor. Po jeho osvobození Američané zastřelili několik (údajně 11) nejsurovéjších německých dozorců na kolejích blízko železniční zastávky. (Podle některých pamětníků byla popravčí četa složena z osvobozených válečných zajatců, spojeneckých vojáků.)

Z Lešišova Američané stříleli z minometů do lesů za rybníkem, kde se podle některých informací soustřeďovali Němci, s úmyslem ještě zaútočit na Sušici. Podrobnosti však bohužel už nejsou dostupné. Kolem Lešišova vybudovali Američané řadu okopů s předprsněmi, vyzbrojených těžkými kulomety. Pozůstatek jednoho z okopů je dodnes vidět na kraji lesa nad lešišovskou lípou, naproti silnici do Břetětic. Američané se v Lešišově zdrželi dva dny, byli ubytováni u místních obyvatel, velitelství sídlilo v nyní již zaniklé hospodě U Rajtmajerů. Vojáci byli velmi přátelští, rozdávali konzervy se šunkou s vejci, čokoládu, džusy, žvýkačky a další nevídané lahůdky.

 

Hartmanice (Hartmanitz) - z farní kroniky

Koncem dubna přijeli do Hartmanic důstojničtí čekatelé z dělostřelecké školy z Rokycan. Chýlilo se k bojům. Z Bavorska přijely části jednotek navrátivší se ze západní fronty. Několik dní byl klid. Američané byli již za Železnou Rudou. Uprchlíci mohli ještě projíždět do Bavorska. 2. a 3. května došlo k útoku u Skelné. Američané se museli stáhnout. 4. května se bojovalo u Zhůří.  5. května probíhaly po celý den za protitankové zábrany boje na Rovině. Večer nepřítel prorazil a dostal se přes Dobrou Vodu do Hartmanic. Čekatelé byli buď zajati nebo se rozptýlili po okolí. V neděli 6. května válka zde válka skončila. Ve farním okrsku padlo 20 německých vojáků, 3 byli pohřbeni na hřbitově v Dobré Vodě, 10 v Hartmanicích, 3 na kraji lesa na Hamižné proti křížku, 3 v zámeckém parku Dolejším Těšově,  jeden u cesty z Dol. Těšova do Mochova, vpravo, kde začíná les. 8. května byli církevně pohřbeni.

 

Dobrá Voda (Gutwasser) - z farní kroniky

S nacisty to spěje ke konci, ze všech stran přicházejí špatné zprávy. V dubnu táhnou Dobrou Vodou celé zástupy uprchlíků, všichni opouštějí protektorát, také děti 7 až 14 let staré, ve dne, v noci jsou domy plné, vše je obsazeno hladovými lidmi. Z Bavorska, v opačném směru, procházejí váleční zajatci, lidé z lágrů a totálně nasazení: Rusové, černoši, Indové …… Někteří táboří na kraji obce, dáváme jim vodu, trochu chleba a brambor. Sami nemáme skoro nic. Největší zástup tvoří samé ženy, židovky, které jdou z koncentračních táborů. Mnohé umírají vedle silnice.

Již osm dnů slyšíme z Bavorska těžkou dělostřelbu, přichází od Paseky, odkud utekla spousta lidí. Do obce přišli esesáci a důstojničtí kadeti, lidé jsou nervózní. Chci vyvěsit bílou vlaku, ale nějaký esesák mi vyhrožuje zastřelením. Je sobota, čekáme na Američany. Večer to začíná být vážné. Esesáci vyrážejí na Kundratice, ostatní vojáci se k nim přidávají.

Dávám pokyn, aby všechny civilní osoby v obci zůstaly a skryly se ve sklepích. Je nejvyšší čas, je slyšet hřmění tanků. Náhle stojí jeden tank před farním dvorem. Vojáci vyskakují a buší na dveře, otvírám, proběhnou celý dům. Prší, ohřívají se, chtějí kořalku. Stále projíždí obcí tank za tankem, současně k nám přivážejí zajaté německé vojáky, všechny zavírají na dvoře fary. V kanceláři je vyslýchají, přivážejí jednotku SS ze Stodůlek. Je zde kolem dvou stovek lidí, v neděli je to stejné. Nesmí se vycházet. Když se všechno trochu zklidní, sbíráme mrtvé. V lese na Rovině jich nalézáme 19, ti jsou převezeni do Hartmanic. Pak najdu ještě 3, které pohřbíme na našem hřbitově. Na Pasece byli požárem spáleni 2 pacholci, na Skelné byl zastřelen jeden muž, na Stodůlkách podlehla jedna žena po rozčilení infarktu.

Dolní Dvorce (Unterhöfen) u Dlouhé Vsi během 2. světové války.

Sušice 1945 - 2018 * © Kamil Svelch 2015 * www.susice1945.com *  susice1945@gmail.com * +420 607 269 811 * info@susice1945.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now