Sušice 1945 - 2018 * © Kamil Svelch 2015 * www.susice1945.com *  susice1945@gmail.com * +420 607 269 811 * info@susice1945.com

A příběhy nekončí

Sourozenci Kintzlovi

V sobotu 5.května jsme se ještě osvoboditelů nedočkali. Jako kluci jsme hltali zprávy o kapitulaci německé posádky v hotelu Svatobor, zatčení dalších zrádců, hlídání důležitých míst města narychlo ustavenými a poloozbrojenými hlídkami našich občanů a stačili zaznamenat například i vydání bývalých protektorátních poštovních známek s Hitlerem. Byl na nich přetisk Svobodná Sušice! V noci jsme toho příliš nenaspali. Rodiče stále sledovali vysílání pražského rozhlasu a my se těšili, že zítra, zítra to určitě bude!

 

V neděli 6.května rodiče s dohledem nad námi nezaváhali. Otec nás oba, Karla i mě, pro jistotu po rychlém nedělním obědě zavřeli do sklepa. Až tam jsme slyšeli hukot a dunění blížících se amerických tanků. Díky nedobré protektorátní stravě jsme byli s bratrem, pro tuto chvíli naštěstí, vyhublí. Proto jsme se přece jen vysoukali úzkým sklepním okénkem ven. Přelézt ze dvora plot už bylo hračkou. Samozřejmě jsme nic rodičům neohlásili. Hurá na náměstí! Sprintovali jsme "Klostermannkou", jak to nejrychleji šlo, protože rachot už se ozýval Volšovskou ulicí. Doběhli jsme právě včas, abychom   uvítali   jásotem příjezd prvního amerického tanku. Díky pohotovému fotografovi panu Emanuelu Nejdlovi je tento hostorický okamžik města natrvalo zvěčněn. A my s Karlem jsme se na fotografii poznali, proto má pro mne dodnes snímek dvojnásobnou cenu.

Teprve dnes plně chápu slzy v očích žen a dívek. Američané byli zasypáváni květinami a stačila chvilenka, kdy se kolona zbrzdila nebo krátce zastavila, aby byli vojáci obdarováváni koláči, buchtami a počastováni přípitkem pro tenhle den léta schovávané kořalky. Krátká objetí, polibky, slova díků...Američané opětovali darováním spousty čokolády, cigaret, žvýkaček, bonbonů, sušenek a konzerv. 

 

K naší velké radosti se Američané usídlili v klášteře Notre Dame. Jenomže proti zbídačelým "národním hostům" a klukům z Hitlerjugend to byli jiní kvartýrpáni! Vzorně se uklidilo a nastolil se pořádek. Někteří Američané využili nabídek obyvatel z ulice. I u nás, hlavně k maminčině spokojenosti, se ubytovalo několik vojáků. Pro jednoho dlouhána jsme dokonce museli nastavit postel, aby si pohověl. Takřka denně jezdil s náklaďákem do Norimberku pro dvacetilitrové kanistry benzinu a nafty. Přijížděl z dlouhé cesty a z těžké práce při nakládání a vykládání tak unavený, že skoro pořád spal.

Pevně jsme věřili, že generál G.Patton vyslyší volání Pražanů a jeho armáda Prahu osvobodí. Byli jsme však zklamáni, stejně jako byli zklamáni i američtí vojáci. Také oni chtěli do Prahy. 'Poznal jsem poprvé, jak svinská dovede být politika. Politické zájmy byly důležitější než životy lidí. Trpké poučení, vlastně pro mne první v tomto směru v životě, navíc zažité v radostných dnech naší nové svobody. I když jsem byl kluk, uvědomoval jsem si, že my sice slavíme svobodu a mír, ale jinde pořád zbytečně umírají lidé. Krutá zkušenost...

Emil Kintzl

Kamil Richter

V r. 1945

Vzpomínání na pobyt Američanů v Sušici by byl z velké části pouze opakováním toho, co již bylo řečeno. Nádherná atmosféra, opojení ze svobody, upřímné přátelství s vojáky, nadšení, radost. A žvýkačky (před válkou byl k dostání jediný druh, v podobě jakýchsi bílých polštářků, a jediné v cukrárně pana Langhammera), čokolády, hojnost ovoce, spousty jídla, silné voňavé cigarety. Já jsem dostal od osobního šoféra pana generála Hoge krásný nový čibuk, když poznal, že rád kouřím lulku. 

 

Právě u něho jsem poznal další ze znaků velké americké demokracie, panující mimo službu a povinnosti v armádě. Poprvé jsem takový vztah zažil ve vojenské jídelně, zřízené ve dvoře hotelu Svatobor. Každý příchozí voják se ukázněně postavil do fronty. Ať obyčejný, nebo šarže, třeba major nebo colonel, plukovník. Pěkně do řady, tady jsme si rovni. Žádná důstojnická jídelna, žádná před­nost šarží před mužstvem. Když skončil výdej, zbytek uvařeného jídla se vydával našim lidem. Néky se stalo, že se některý americký voják opozdil. Ani v tomto případě však nikoho z našich lidí nepřed­bíhal a nevynucoval si obsloužení. Neexistovalo, aby na něho nezbylo. Pro takové případy měli kuchaři železné zásoby nejrůznějších hotových jídel v konzervách a voják si vybral, nač zrovna měl chuť. Obdivovali jsme také soustavy jídelních misek s příbory. Misky byly sestaveny tak, že voják do nich pohodlně naskládal všechnu mináž, složenou z několika částí menu.

 

Vrátím se ke zmíněné demokratičnosti. Jednou jsem byl za generálovým šoférem u reálného gymnázia. Zrovna z budovy, kde sídlilo velitelství menší jednotky, vycházel sám generál. Uctivě jsem pozdravil. Šofér, obyčejný voják, nic. Polekal jsem se, když si voják svého nejvyššího velitele ani nevšiml V naší armádě by z basy za takový přestupek snad vůbec nevylezl. „To nic,“ vysvětlil mi klidně voják", já už ho zdravil ráno.“

Vojáci dbali na svůj zevnějšek. Sušický krejčí pan Bárta denně žehlil nejméně pades* vypraných amerických vojenských bluz, nemluvě o dalších částech oděvů.

Při vší chvále na vztahy Američanů a sušických občanů musím přece jen říct,                                               

že vojákům pár sušických lidí kradlo věci. Dokonce Američané stavěli potom stráže, předtím je neměli a hlavně v mírové době ani nepotřebovali. Nezlobte se, že neuvedu příklady. Je to za námi a dnešní potomci za nic nemohou....

Karel Beneš

Vzpomínku na americké vojáky a květen roku 1945 si vždy spojuji s chlebovou vůní z naší pekárky v Nádražní ulici. Za války jsme museli péci z mouky všelijaké, totéž platí i o tucích a dalších potřebných pekařských surovinách, včetně např. máku nebo tvarohu na "lepší" pečivo. O některých běžných předválečných výrobcích z našeho sortimentu jsme si mohli nechat jen zdát.

 

Ke  konci války se situace   se zásobováním pekárny ještě ztížila.

Američané, pro které jsme po osvobození pekli, všechno obrátili doslova naruby. Přivezli nádhernou mouku, skvělé tuky i další věci. Našemu údivu se jen smáli a mávali rukama. Možná  by někdo čekal, že při pečení pro vojsko budeme mít v pekárně nějakou kontrolu nebo vojenský dohled. Kdepak! Absolutní důvěra, jen jsme dostali požadavek a tím to skončilo. Zvláště si Američané pochutávali na rohlících

Aby nezůstali dlužni, přinášeli nám oplátkou různé konzervy. Pamatuji na výbornou masovou konzervu, uvnitř rozdělenou na část masitou a přílohu brambory. Konzerva se ohřávala najednou a po otevření rozdeělila. Jindy přinesl právě onen voják, o němž jsem výše psal, celý karton, snad dvacet konzerv. Přeložili jsme do češtiny druh: jemný hříběcí guláš. Byl vynikající!

Pamatuji také na svačinové konzervy, obsahující lisovaná kolečka kakaa, sušenky a malou mističku s džemem. V některých byly také cigarety, v jiných lisovaný,ale měkký chléb a masová pomazánka, bylo jich více druhů. V jejich táboře jsem uviděl pro nás také nevídanou věc. Čas od času chladírenské auto dovezlo celé kartony mražených kuřat, dopravované letecky přímo   ze Států. Vojáci na malýchplanových vařičích je pekli a grilovali jako přilepšení ke stravě.

Cigarety, "ameriky", to by byla celá kapitola. Voňavé a silné, až se z nich hlava zatočila. Byli jsme zvyklí na válečné "chrastí" a teď tohle! Ještě po válce se cigarety u nás objevovaly v dodávkách UNRRA, označené typickou americkou bílou hvězdou.

Stanislav  Roháček

U nás na Bouchalce si Američané zřídili vojenská prodejnu se základním sortimentem potřeb. Ovšem ta byla spíše restaurací, kde vojáci poseděli a kde se dokonce v sále Bouchalky tancovalo. Také pekli vynikající koblížky, které se rozplývaly v ústech do zvláštní sladké chuti, jakou jsme neznali.

 

Bonbonů, žvýkaček, všelijakého ovoce, čokolády, toho měl každý, jen kolik chtěl. Konzervy, skvělá pomazánka, které jsme říkali burská- podle základní suroviny, mletých arašídů, burských oříšků, zalitých jemným olejem. Keksy, svačinové konzervy., z tenkého plechu s několika kulatými sušenkami, lisovaným kakaem a džemem, nebo naopak s masovou náplní. Sušené mléko Nestlé, veliké několikakilové masové konzervy, ani nelze všechno vypsat.

 

Trochu odbočím. Když odjížděli, nechali u nás například nepromokavý teplý kabát, který ]sem ještě nosil donedávna. Když jsem v něm jel do Plzně do učení, občas jsem budil na nádražích i ulicích pozornost. Občas taky lidí, majících jisté odznaky pod klopou nebo průkazy STB. Musel jsem vysvětlovat, že nejde o provokaci. Méně potíží jsem měl s americkými vojenskými "kanadami". Kanady všechno vydržely. Nepropustily vodu, nepovolily ve švech, podrážka pořád jako nová. Řadu let poctivě sloužily. 

 

V roce 1963 jsme při sběru železného šrotu objevili v harampádí u Kotrchova mlýna starou plnou americkou konzervu. Podle nápisu se dalo rozluštit, že se jedná o míchaná vejce se slaninou. V hasičské zbrojnici jsme konzervu otevřeli. Báječná vůně, vnitřek naprosto nepoškozen, jako by pověstný zub času nehlodal. Zbaštili jsme ji s chutí a pochopitelně bez nějakých následků na zdraví. Stejně tak tomu bylo s velikou konzervou bizoního masa. Přesně si nepamatuji rok, ale gulášek, který jsme z ní udělali, voněl ze zbrojnice snad až do Volšov, ne – li do Petrovic nebo přes Svatobor na Vodolenku. Taková to byla silná vůně! Pomalu dvacet let po válce byly staré konzervy okamžitě použitelné!

Do hotelu hotelu Otava, kde jsme tehdy bydleli, jsme hned 6. května dostali nové hosty, ale jaké! Náruče dárků, úsměvy, pokyvování hlavou na znamení díků, radost. Američané si hned vzali do své správy kuchyni. Měli vlastní kuchaře. Všechen hotelový personál okamžitě povýšili na své strávníky. Nevyžadovali od nás všech, kromě drobných služeb, prakticky nic.

 

Byli zde ubytováni také vyšší důstojníci, snad jen jim pokojské uklízely, jinak v pokojích, kde bydlelo mužtstvo, si vojáci uklízeli sami. A jak dbali na pořádek! Prožívali jsme krásné dni s fantastickými chlapci. Zase bych jen opakovala to, co se jako pověstná červená nit vine vzpomínkami všech: čokoláda, kakao, žvýkačky, bonbony, konzervy, banány, pomeranče, burská pomazánka, těžko na všechno vzpomenout. Jen o jedno stáli - o čerstvá vajíčka. Měli svých sušených asi po krk. Maminka chovala slepice a o vajíčka nouze nebyla. Vojáci byli za každé šťastni a hned si kuchtili podle svého. Ráda také vzpomínám na další týdny května, kdy náš hotel využili k ubytováni českoslovenští vojáci z obrněné brigády generála Lišky.

 

Dnes si uvědomuji, jak na nich byly znát pobyt v Anglii a průběh války. Chovali se opravdu džentlmensky, ukáznění, perfektní ve všem. A jejich zodpovědný přístup ke všemu byl důsledkem války. Znali cenu svobody, lidského života, konečného vítězství. Vážnosti, s jakou přistupovali k rozkazům a plnění povinností, jsme se obdivovali. Někteří se v Sušici takříkajíc "zaláskovali" a zůstali tady natrvalo, jako např. páni Gvozdek, Sýkora, Nikendey a další.

 

Kdybych měla uvést na závěr opravdu nej větší a nejsilnější zážitek, určitě bych za takový považovala náš běh rozkvetlou vonící loukou, kdy mě poprvé napadlo, že všemu strašnému a zlému je konečně odzvoněno.

 

 

Alena Končalová

Karel Forejt

Na provizorním vojenském hřišti u tábora, na místě dnešních garáží ZKD, jsme hrávali s Američany různé hry. Nejraději jsme bojovali v ragby se šišatým míčem. V zápalu hry jsem jednou se dostal do takového varu, že jsem přelétl celé hřiště a zabrzdil pádem na zem. Bohužel nikoli na čistou zem, ale do odpadkové hromady plné prázdných konzerv. Pořádně jsem si rozřízl nohu od chodidla až téměř ke koleni.

 

Američané mi ihned zasypali ránu nějakým práškem. Pak jsem se dozvěděl, že to byla penicilinová protiúrazová první pomoc. Bleskově přistavili džíp a vezli mě k ošetření do jejich nemocnice. Ta byla na nábřeží v budobě berního úřadu. Cestou auto stavěla hlídka MP (Militar Police, vojenské policie). Jen policista uviděl mou nohu, odstoupil a nechal nás pokračovat dál. Ošetřoval mě lékař, snad polského původu. Dal mi injekci a poté zkoušel bodáním jehlou, zda už je noha umrtvena. Říkal: "Čuješ? Čuješ?"

 

Jakmile jsem "nečul", začal operovat. Hlubokou tržnou ránu, sahající až na kost, vyčistil, vydesinfikoval a zašil jedenácti stehy. Nejvíce mne mrzelo, že jsem byl na dlouhý čas čtyř neděl skoro vyřazen z klukovských radovánek s Američany. Šest dnů pravidelně chodil americký saniťák za mnou k nám na kontroly a převazy. Potom dokonce pro mě jezdil džípem. Abych se po dobu pobytu na ošetřovně nenudil, dal mi k dispozici nej různější nenabité zbraně. Hraj si, kluku! Na památku mi věnoval pravý americký bodák, bajonet. Kdybych byl jako známý vodník Čochtan z Divotvorného hrnce, řekl bych: "Eště ho mám schovaný."

My jsme bydleli v roce 1945 v tzv. berňáku a právě v této budově sídlilo americké velitelství v čele s generálem Hogem a generálem Bradlyem. Bradley byl velitelem celé armády a do Sušice zajížděl vyřizovat nutné záležitosti kolem pobytu svých jednotek. 

 

A tak naše maminka Američanům ráda vyprala, vyžehlila a uvařila. Chodívali k nám na sladká jídla, která si oblíbili, hlavně ovocné knedlíky. Rádi také měli omelety, palačinky, míchaná vajíčka a amolety. Všechny základní suroviny měli své, tady si hlavně doplňovali zásoby o brambory a čerstvá vajíčka. Příkrmem při jejich snídaních, svačinách a večeřích byl velký bílý chléb.

 

Později naše rodina dostala od samotného gen. Hoge vzácnou knihu, kterou doma uchováváme jako oko v hlavě. Pokud vím, v Sušici jsme asi jediní, kteří byli takovým darem poctěni, snad nějakou ještě mohli dostat představitelé města, ale o tom mi není nic známo. Gen. Hoge tak ocenil vše, co naše rodina pro "naše" Američany udělala. Ona ale skoro každá sušická rodina měla opravdu "své" Američany, kteří u nich bydleli nebo se s nimi spřátelili.

 

Vladimír Maršát

Američané  si  pravidelně objednávali náš orchestr, ten jim hrál všude možně a opravdu často. My jsme lámali Glenn Millera, zatímco oni se věnovali sušickým krasavicím.

 

Na každou takovou zábavu si  vojáci dováželi pivo až z Bavorska. Jeden večer ho ale bylo málo.  Prostě najednou došlo a nebylo. V pohárcích se začal nabízet džus. Vojáci a džus! 0 taneční zábavě! Není divu, že to vzbudilo pořádné rozhořčení. Jeden Američan dokonce ze vzteku hodil z galerie mezi tančící páry velkou krabici doutníků. Tanečky ihned skončily, páry se vrhly po velmi nedostatkovém a váženém sortimentu. Přestali jsme samozřejmě hrát, nikdo netancoval.

 

Zatímco v sále se odehrávala doutníková "šou", ozval se potichu náš muzikant Radko Peterka: "Pijte, troubové, v tom džusu je líh!" To byl americký vynález toho večera. Jak to dopadlo? Silný "hustý" džus brzy začal neblaze působit a tak museli sami Američané raději zábavu ukončit.

 

Copak oni, jim bylo hej! Sebrali se a šli do svých ubikací. Zato my jsme museli  poskytnout samaritánskou službu pár kamarádům, kteří byli z té "náročné hry" nějak víc společensky unavení.

 

Kamil Švelch

Antonín Končal

Když Američané přijeli do Podmokel, utábořili se na Pavlíčkově poli a Kotálově louce za školou směrem k Chocholici. Tam seřadili i dělostřelecký oddíl. Nastaly nám zlaté časy.

 

Mě si oblíbil jeden mladičký voják. Možná jsem mu připomínal bratra nebo synovce, bůhví. Měl jsem od něho spoustu dobrot a občas mě pozval i vojenský oběd. Asi mu jídlo nějak nejelo, protože za to, že jsem si vzal jeho porci, jsem dostal nějaké ty laskominy.

 

Rukama nohama jsme se domluvili, že vojáci by chtěli brambory. Měli sušených brambor a vajec dostatek, ale tuze stáli o vše čerstvé. Od babičky     jsem přinesl košík brambor….   dostal karton cigaret!

 

Jednou jsme se s celou partou sbalili a tradá do malého nevyužívaného lomu nad školou. Bánili jsme jedna radost. Jenže "ameriky" s námi zacvičily! Pamatuji, že chudák Zdeněk Pavlíček se  motal celou cestu dolů. Vrávoral, klopýtal, bědoval. My mu příliš nepomohli, nebyli jsme na tom lépe. Hráli jsme všemi barvami a cestu poctivě značkovali - šlo to z nás horem i dolem.

Jediným místem v celých západních Čechách, kde v roce 1988 přijali veterány z 738. dělostřeleckého pluku, kteří zde v roce 1945 prožili několik měsíců, byly Podmokly. A bylo to zásluhou Zdeňka Pavlíčka (video z této události na str. "A co v okolí?").

 

A zde je několik ukázek z  korespondence, kterou Podmokelští zahájili již hned po válce.

 

 

Zdeněk Pavlíček

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now