Sušice 1945 - 2018 * © Kamil Svelch 2015 * www.susice1945.com *  susice1945@gmail.com * +420 607 269 811 * info@susice1945.com

Příběh jedné desky

"Psal se rok 1980 a slavili jsme zase nějaké to kulaté výročí osvobození. U nás se však slavila jiná vojska než ta, která osvobodila," říká Petr Hrach, chartista, a proto, ač průmyslovák, tehdy pomocný dělník. „Rozhodli jsme se, že požádáme petiční formou MNV a ONV v Klatovech o navrácení původní pamětní desky na zeď sušického muzea. Deska připomíná prostý fakt, že naše rodné město bylo osvobozeno armádou americkou. Petici podepsalo sto padesát Sušičáků a bezradný předseda MNV Štengl si vzal na pomoc právníka až z Plzně, Ten dokonce i před námi oznámil: „Ať hledám, jak hledám, text petice je právnicky nenapadnutelný.

 

„Po čase s námi představenstvo MNV začalo jednat,“ pokračuje Petr Hrach.  „Mně a Michalovi Černegovi bylo řečeno, že deska se na muzeum vracet nebude. USA si to nezaslouží, jak agresor válčí ve Vietnamu a od konce druhé světové války rozpoutaly na tisíc lokálních válek. Přeli jsme se s nimi, nic platno. Na závěr Michal žádal záruku, že nikdo ze signatářů petice nebude nijak stíhán či perzekvován. Což nám bylo přislíbeno (každý má přece právo na svůj názor), jenže již druhý den byly u všech podniků a zaměstnavatelů ustaveny komise složené ze zástupců KSČ. ROH a kádrováků. Ty si jednotlivě zvaly všechny signatáře a nutily je k odvolání podpisu. Když neodvoláš, nedostaneš byt, pas, devizák, dítě do školy, nepojedeš do lázní.  U nás v papírnách, kde jsem byl zaměstnán, odvolalo svůj podpis osm lidí.

 

Nenechali jsme si to ovšem pro sebe, líčí dál Petr Hrach. „Dění kolem desky jsem poslal Hlasu Ameriky.  Po odvysílání zprávy, všechno začalo. Nejdříve jsme strávili 8 hodin na místním VB, pak 56 hodin v Plzni na Borech. Hrozí nám prý odsouzení za „poškozování zájmů republiky v zahraničí s pomoci cizí mocnosti“ a jen tak se z té díry nevyhrabeme: Anebo je tu ještě jedna možnost — dostanete vystěhovalecký pas, můžete jít kamkoli a víckrát ať vás už tady nevidíme. Takhle si nás podávali všechny a dlouho. Až si nakonec někteří řekli, že asi jiné řešení není, a i s rodinami emigrovali. Tři bratři Černegovi, Vašek Luhan, asi tak deset bych jich napočítal z voleje. K tomu manželky, děti…

 

"Když můj syn Vašek podepsal Chartu, tuším v osmdesátém roce, nijak jsem mu s tátou nedomlouvala," vypráví paní Luhanová. „To víte, že jsem jako máma měla o něj strach, a hodněkrát nám bylo všelijak, dvakrát týdně musel chodit na slechy a já jsme se ho vždycky s pláčem ptala: ,A co ti, Vašíku, proboha pořád chtějí?“ Oni ho potřebovali vyprovokovat, stejně jako nás, když k nám do hospody po zábavách přišli estebáci na udání státní inspekce a třeba o půlnoci řekli “. Tak jdeme na to, Luhan!“.  A když Vašíkovi řekli v roce 1982: „Buďto se vystěhuješ, nebo tě zavřeme,“ pohár přetekl. Vašek odjel do Vídně. To byl čas, kdy jsme si s tátu mysleli, že už ho nikdy neuvidíme. Hrozné, hrozné to bylo.“

 

 „Proč jsem to všechno dělal?" ptá se sám sebe Petr Hrách. „Já chodil do školy, která se jmenovala Masarykova, pak Z. Nejedlého, pak zase Masarykova a znovu Nejedlého. Socha TGM zde kupodivu vydržela, ale když se žáčci soudružky učitelky ptali: ,Co je to za pána?' byl to v první verzi Zdeněk Nejedlý, potom Alois Jirásek, a dokonce i Karel Klostermann. Je to možné pochopit? V sedmdesátých letech už jsme to nemohli vydržet, jen pasivně přihlížet těm nesmyslnostem, co nám hustili do hlavy. Přišel také hon na naše oblíbené skupiny Plastic People, DG 307, Umělá hmota. Potřebovali jsme nějaký impuls a tím se v roce 1977 stalo základní prohlášení Charty. Podepsalo nás tenkrát dost a já jsem byl naprosto přesvědčen, že tady je pravda a to vědomí mě celou dobu drželo nad vodou.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hrach, Trš,  Matouš, Luhan…tato jména se v protokolech klatovské StB skloňovala nejčastěji.

 

 „„Byli jsme jak prašiví,“ přidávají se k Petrovi Hrachovi Roman Trš a Vladimír Matouš, též podepsaní v petici za desku. „U nás v družstvu mě přinutili vylézt na ponk a říkali: Podívejte se, to je ten protistátní živel. Chlapům se to nelíbilo, vykřikovali, že nechtějí hony na čarodějnice a že je zbytečně zdržujou od práce. Tím to pro ně skončilo. Pro mě samozřejmě ně,“ svěřil se nám Roman.

„Ve mně se pěnila krev každou chvíli. Milostivě nás nakonec pustili do Bulharska, když jsem předtím musel podepsat prohlášení, že pokud se setkám na pláži s nějakým chartistou či jiným podezřelým živlem, okamžitě to nahlásím.", řekl nám Vladimír Matouš.

 

 „Fyzicky mě nikdy nenapadli," pokračuje Petr Hrach, „ale psychický teror, v tom byli specialisté. Když je člověk sám, dá se to nějak překousnout, ale ... moje maminka byla celý život invalidní, což se jim velmi hodilo. Mohli mě citově vydírat a ona sama se dvakrát nervově zhroutila. Jednou, byl jsem zrovna zadržený, přišli k ní a řekli, že jestli chce, abych se vrátil, tak ať jim ukáže moje písemnosti. Bylo jí 75 let. Ukázala jim šuplík. Když se v něm dlouho přehrabovali, přece jen se zeptala na povolení od prokurátora. Jeden z nich prohlásil, že oni mohou všechno a odstrčil ji, až upadla na zem a zůstala ležet. Dostali strach a utekli jako malí kluci..."

„Jeden estébák hodný, druhý zlý," vzpomíná Petr Hrach. „Nebo střídáni intenzity výslechů a jejich frekvence. Bylo období, kdy si pro mě přijeli v půl třetí odpoledne před fabriku, odvezli do Plzně a propustili až na poslední vlak, ale to jsem měl ještě 12 km pěšky. Dorazil jsem domů, opláchl se, udělal si svačinu a šel do práce. A odpoledne to samé. Po týdnu jsem byl úplně grogy.

Někdy však člověk zažil i legraci. V době, kdy všechno teprve začínalo, snažili jsme se klatovským estébákům vysvětlovat, diskutovat s nimi, objasňovat naše zájmy i starosti, padlo několikrát i jméno Frank Zappa. Příslušníkům to vrtalo hlavou, až jeden z nich navrhl: Podívejte, vy pořád mluvíte o tom Zappovi. Řekněte mu, ať se někdy zastaví, že bychom si s nim rádi promluvili."

 

 „Pravda s kloboukem v ruce, bez násilí, ptáte se, jak říká Václav Havel?“ zakončuje svoje povídání Petr Hrach. „Ne, necítím v sobě nenávist, ani k příslušníkům státní bezpečnosti. Jsem věřící a proto tvrdím: “Odpusť a bude ti odpuštěno.“ Ale s existencí státní bezpečnosti a nakonec i KSČ, která ji vytvořila a potřebovala, se smířit nehodlám. Revoluce se, jak vidět, sametově dělat může, ale nemůže se dělat sametová politika. Mně je dosud kontrolována pošta, chodí mi v roztrhaných obálkách. Opravdu ještě není vyhráno a proto nesmíme se nechat ukolébat. Aby se už nikdy nemusela sundávat pamětní deska, která připomíná, že moje město bylo 6. května osvobozeno americkými vojáky…“

Ahoj 1990/18

Richard Crha

Čestmír Franěk

 

Další
AKCE PETICE

Příběh zřejmě nejčastěji odhalované pamětní desky v Česku

ODHALENÍ
1946
A  PODRUHÉ
1968
A POTŘETÍ!
1989

Psal se 6. květen 1945. Půl hodiny po poledni se západočeská Sušice konečně dočkala. Na náměstí vjíždí parlamentář a první tank 4. pancéřové divize armády Spojených států amerických, které velí generálmajor William A. Hoge. Obrněnci v posledních hodinách svůj postup zrychlili, když jim do blízkých Petrovic vyjeli v ústrety představitelé Revolučního národního výboru města Sušice s upozorněním, že městu hrozí nebezpečí od oddílů polních četníků. Ty se shromáždily u městské elektrárny a sušického nádraží. K ozbrojenému střetu nakonec nedojde, Němci před Američany kapitulují a Sušice může po létech nesvobody opět volně vydechnout.

O rok později se Sušičtí rozhodnou americké armádě poděkovat. Poděkování je upřímné a s ročním odstupem i smutné. Řada osvoboditelů Sušice totiž odjíždí bojovat do Tichomoří a definitivního konce druhé světové války se nedožije. Dopisy adresované ze Sušice americkým kamarádům za moře své adresáty už nikdy nenajdou. Proto se Sušičtí rozhodnou odhalit svým osvo­boditelům pamětní desku s jednoduchým textem:

„Na paměť osvobození města 4. pancéřovou divizí 3. americké armády dne 6. května 1945. Město Sušice.“ Pod českou větou je ta samá v angličtině, deska je se vší parádou odhalena 6. čer­vence 1946. V tu chvíli nikdo netuší, že desku čeká neuvěřitelná kalvárie, která skončí až po 44 létech.

Deska totiž brzy začíná vadit. Nový režim po roce 1948 připouští pouze osvobození Československa Sovětskou armádou. I v Sušici slyšelo mnoho lidí „oficiální verze“ o tom, že Sušici osvobodili také sovětští vojáci, kteří zrovna nafasovali americké uniformy. Deska tyto historky zpochybňuje a musí pryč. Pokud pamětníkům paměť skutečně slouží, stalo se tak v roce 1951. Deska je ze zdi městského muzea na náměstí odstraněna a až do roku 1968 se neděje vůbec nic.

Jaro toho roku voní volností, a jak jinak ji lépe vyjádřit než znovuodhalením desky! Pravda zvítězí! 6. května je náměstí narvané, že by špendlík nepropadl. Slavnostní projevy, hudba, deska děkující americké armádě je snad ještě slavnostněji než před léty opět odhalena. Tentokráte vadí už po několika měsících, ale mocní ji nechtějí odstranit jen tak a blamovat se před občany. Vymýšlejí věrohodný důvod. Najde se v roce 1972. Jednoho rána vidí kolemjdoucí na muzeu tak jako každý jiný den desku. Ale ouha! Při bližším ohledání zjistí, že není kovová, ale mramorová, a především je na ní zcela jiný text! Ten praví:

„Zde byla umístěna pamětní deska připomínající účast armády USA v boji proti fašismu ve 2. světové válce. Byla sejmuta na protest proti brutální agresivní válce americké armády proti viet­namskému lidu. V Sušici 1972.“

A hotovo. Důvod pro odklizení desky byl nalezen v pravý čas, Američané se stáhli z Vietnamu už napřesrok. Sušický mír vydržel tentokrát až do roku 1980.

V dubnu toho roku dostávají úřady tento opovážlivý dopis:

„Vážení! Vzhledem k tomu, že se blíží 35. výročí osvobození ČSSR Rudou armádou, rádi bychom vzpomněli na americké vojáky 4. pancéřové divize, kteří přinesli svobodu našemu městu. Jako sušičtí občané chceme tímto požádat o navrácení pamětní desky na budovu městského muzea. V Sušici dne 10. dubna.“

Pod peticí jsou podepsáni Petr Hrach a Michal Černega a dalších téměř sto padesát převážně sušických občanů. Sled dalších událostí stroze dokumentuje nezávislá knihovna Libri prohibiti v Praze. Její pracovník Jiří Gruntorád v dokumentech listuje:

„Signatáři petice byli nuceni, aby své podpisy odvolali. Hrozilo se jim ztrátou veškerých odměn a prémií, nedostali náhradní volno, nemohli si vybrat dovolenou v termínu, kdy potřebovali. Měli potíže získat stavební povolení i jakákoliv další. Někteří lidé ztratili práci nebo ji nemohli získat, další člověk byl vyloučen z KSČ. V dalších létech řada signatářů musela opustit republiku a vystěhovat se. Dodnes žijí především v Rakousku nebo Austrálii.“

Jedním z těch, kteří odejít odmítli, byl spoluautor petice Petr Hrách, který dodnes žije v Sušici. Po létech vzpomíná:

„My jsme se tehdy od úřadů oficiálně dozvěděli i důvod, proč se deska na muzeum vraní nemůže. Američané prý totiž Sušici neosvobodili, ale obsadili. A navíc úřady také nemohou souhlasit se současnou politikou USA. Vracet se tedy nebude nic a věci zůstanou tak, jak jsou."

Nezůstaly. Deska vymlouvající se na americké angažmá ve Vietnamu působila začátkem osmdesátých let tragikomickým dojmem a ve světle pokračujících protestů spíše dráždila, než aby - -¿i její autoři chtěli - uklidňovala zjitřené emoce. Vždy v květnu zástupci americké ambasády kladk k budově muzea květiny, přihlížejícím občanům rozdávali do té doby nevídané česko-americke odznáčky, samolepky s nápisem Voice of America a další podobné suvenýry. Historie si zkrátka dělah. co chtěla, kráčela si svojí cestou. Proto bylo zapotřebí opět zareagovat. Americko-vietnamská deski zmizela stejně neočekávaně, jako se na muzeu objevila. Rovněž překvapivě se na jejím místě objevili deska další, a tak není divu, že se celá Sušice běžela podívat na ten zázrak. Nová deska je poučila: „Na paměť českého malíře Maxmiliána Pirnera, profesora pražské AVU, narozenéh: 12. 2. 1845 v Sušici.“

Sušičtí žasli. Ti vzdělanější sice reptali, že se Mistr nenarodil v roce 45, ale 54, a že se snad měl narodit ve vesnici poblíž Sušice, ale co na tom. Deska visela a tvářila se, jako by na muzeu byl odjakživa. Život v Sušici plynul dál jako voda ve zlatonosné Otavě až do roku 1988. To už bylo cítíc že v politice tají ledy. Cítila to i nová petice, jejíž text opět se zachoval v knihovně Libri prohibiti: „Žádáme ONV v Klatovech o navrácení pamětní desky připomínající účast americké armády při osvobozování města Sušice na její původní místo - průčelí sušického muzea, odkud byla i pře-s nesouhlas mnoha občanů v roce 1972 odstraněna. Máme za to, že vzhledem k nespornému his­torickému faktu osvobození města americkými vojsky je věcí prosté slušnosti nenechat tutc skutečnost upadnout v zapomenutí.“

Žádost už podepsalo 448 občanů a zdaleka nejen ze Sušice, na prvním místě je opět Petr Hrach. Většina jeho kamarádů už byla v zahraničí, ale deska se stala symbolem, za jehož návrat svým podpisem bojovali například i Václav Benda, Petr Uhl, Stanislav Devátý nebo dnešní novináři Petruška Sustrová. Ta na tehdejší časy vzpomíná:

„Lidi uráželo, že se ve školách falšovala historie, a chtěli povědomí o dějinách napravit za kaž­dou cenu. Stáli si za svojí pravdou i přes rizika, která tento postoj s sebou nesl.“

Z roku 1988 byl už jen skok k listopadu 1989. Perzekuce za snahu o navrácení desky už ztrat- ly na síle, až se po 17. listopadu plynule změnily v blahořečení za zásluhy. Jejich vyvrcholením byl 22. prosinec 1989. Hádáte, co se stalo? Správně! Na průčelí sušického Muzea Šumavy frvii do třetice (a doufejme, že naposled), odhalena původní pamětní deska, připomínající účast amer­ických vojáků na osvobození Sušice. Ředitelka muzea Zdeňka Řezníčková k tomu dodává:

„Ta pravá deska měla velké štěstí, že se nikdy neztratila nebo nebyla zničena. Buď visela na muzeu, a když musela dolů, tak ji lidé vždy do muzea uschovali a tam čekala na lepší časy. Méia štěstí, že se dočkala.“

Po celé minulé desetiletí už tedy deska plnila své povinnosti. Vzdávala hold osvoboditelům a byla středobodem květnových oslav ve městě. Sušická starostka Jiřina Rippelová vidí optimisticko i její budoucnost:

„Navázali jsme na poválečnou tradici a výročí si každoročně připomínáme. Při kulan — výročích tu vítáme i zástupce americké ambasády a Military club spanilou jízdou historických džípů symbolizuje příjezd Američanů do Sušice.“

Vítězové zápasu o historickou pravdu se zachovali milosrdně k poraženým. Pirnerova deska byla citlivě vyjmuta, chybný údaj opraven a deska byla znovu instalována na jeden z domů na náměstí. Zachovala se i americko-vietnamská deska. Jako historický svědek snahy o potlačenu ale zároveň také o zachování pravdy odpočívá tam, kde má - v depozitáři sušického muzea.

                                                                               

                                                                                                                                              Přemysl Čech

 

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now